Date with a Plant

až po nedávné projekty vzniklé ve spolupráci s polskou Krupa Gallery v Londýně a Vratislavi. Brousil zde nepojímá čas jako neutrální médium, ale jako společensky podmíněnou normu, jež strukturuje práci, odpočinek i režimy viditelnosti a tím také určuje, co a kdy je nám „dovoleno“ vnímat.
Jádrem první místnosti je časosběrná sekvence černé surfinie, jejíž velurově tmavé květy se sametovým povrchem světlo spíše pohlcují než odrážejí. Brousil pracoval metodou DIY ve svém vinohradském bytě a pro záznam použil fotoaparát Yashica Samurai Z z roku 1989 ve formátu half-frame (18 × 24 mm), výsledný film následně přeskenováním a digitálním tiskem převedl na povrch skleněných desek. Sekvence pětadvaceti snímků pokrývá časovou osu pětadvaceti hodin a vytváří tak fiktivní pětadvacetihodinový den, který funguje jako záměrné vychýlení z civilizační normy 24/7. Dvacet pět fotografií je zároveň nepravidelně rozloženo do dvanácti barevných odstínů – šesti náležejících do spektra dne a šesti do spektra noci. Sametová čerň květů surfinie i technologie tisku na transparentní materiál nám pak připomínají nesamozřejmost viditelného obrazu v podmínkách reprodukce.
Druhá místnost vnáší do tématu „politiky času“ historický kontext. Na černém pozadí zde rotuje československá jednokorunová mince z roku 1968. Okamžik rotace zviditelňuje stav mezi, tedy svět, který se právě transformuje a překlápí a jehož budoucnost je nejednoznačná. Symbolika dívky sázející květ lípy na rubu mince je zde pomyslnou analogií pro křehkost surfinie. Současně se pak autorova volba aparátu z roku 1989 propojuje s mincí do dvou historických mezníků, které se k dnešku vracejí v jakémsi znepokojivém loopu. Odkazy na roky 1968 a 1989 jsou zde jemným upozorněním, že zásadní dějinné události často dozrávají dlouho, zatímco jejich průběh bývá překotný a současné proměny společenského i geopolitického řádu tak mohou nést podobnou logiku náhlých zlomů, které se teprve zpětně jeví jako nevyhnutelné.
Výstava Date with a Plant nám tak ukazuje, že obraz i čas jsou vztahy, které lze vědomě ohýbat, a to jak technicky, esteticky i politicky. A právě v této flexibilitě, mezi světlem a tmou, mezi roky 1968, 1989 a současností, mezi trváním a zlomem, se rozhoduje o tom, co uvidíme, co přehlédneme a kolik hodin má opravdu náš den. Přidaná hodina zde proto není navíc, ale je spíše návrhem pomyslného opravného prostoru, v němž je možné s vědomím předešlého znovu vše promyslet a jednat.

kurátor výstavy
Ján Gajdušek