Lidé, doma. Praha, 70. léta.

Banálnost jejích hrdinů, osudů a prostředí nemá co dělat s atraktivitou příběhů z hraničních končin života, ani se sebestředností hvězd. Její příběhy jsou jednoduché, fotografie jasné, její témata tak snadná, tak obyčejná, zároveň však tak nevšední a jiná.

Anna Fárová (Torst, 2006)

Málokdo dokázal pojmenovat specifičnost českých reálií pozdního socialismu tak jako fotografka Iren Stehli. Zatímco její zřejmě nejznámější a nejosobnější časosběrný cyklus Libuna (1974–2009) mapuje život romské ženy a její rodiny na pražském Žižkově, na opačném pólu stojí Pražské výlohy (od 1978 dodnes), rozsáhlý rozbor obsahové lability veřejného prostoru. Mezi těmito dvěma polohami se však otevírá mnoho jiných témat a prostorů zachycených v dalších cyklech, z nichž některé jsou dodnes téměř neznámé.

Iren Stehli vyrůstala ve švýcarském Zürichu ve dvojjazyčném prostředí (matka byla Češka) a od šedesátých let se do Prahy opakovaně vracela, aby po krátké epizodě studií slavistiky počátkem 70. let začala navštěvovat katedru fotografie FAMU, která tehdy představovala oázu relativní svobody. Právě tam byli jejími spolužáky příslušníci generace, která pod dozorem Anny Fárové hledala odpověď na politicky i esteticky neutěšenou situaci normalizačního Československa, a která se nejvýrazněji projevila v roce 1981 legendární výstavou 9&9 v Plasích, završující předchozí sólové expozice v pražském Činoherním klubu. Stehli byla od počátku fascinována českou každodenností, tak odlišnou vůči tehdejšímu Švýcarsku. Díky ateliéru Dušana Šimánka a Jana Malého v žižkovské Kubelíkově ulici, který byl středobodem mnoha společných aktivit, se pro ní právě Žižkov záhy stal domovskou čtvrtí. „O blok níž v Bořivojově bydlel pan krejčí Sláma a o kousek dál Libuna, kterou jsem pak fotila celý život. Postupně se to nabalovalo, přibývaly další cykly…“

Jedním z vůbec prvních souborů byli Lidé (1975–1976), nezáludné portréty žižkovských obyvatel, které oslovovala před jejich domy a prodejnami. Tyto uliční portréty v sobě mají směs neformálnosti a zároveň bezpečného času a prostoru daného k pózování. Právě v Plasích vystavila Stehli tři portréty v životní velikosti, zbytek cyklu máme možnost vidět vůbec poprvé. Stehli se pak vracívala darovat portrétovaným jejich fotografie, což ji posléze přivedlo i do jejich bytů a přirozeně i ke komplementárnímu souboru Doma (1975–81). Cyklus Doma, poprvé vystavený v Činoherním klubu v roce 1978 (právě když v Polsku započala obdobný, sociologicky monstrózní projekt Sofia Rydet), už má zcela pevný rámec a definici. Lidem, kteří fotografku odměnili důvěrou a pozváním do jejich vlastního soukromí, nechává Stehli volnost projevit svoji identitu na pozadí jejich vlastního vkusu a tužeb, a uprostřed zdánlivě uniformně zchátralé čtvrti nachází pestré panorama životních stylů a osudů. Dlouholeté přátelství spojovalo Iren Stehli s její hlavní mentorkou Annou Fárovou: „Aneta mne podporovala a zajímala se o mě už od studií na FAMU, právě s ní a s Dušanem Šimánkem jsem nejčastěji debatovala o svých fotkách. Také jsem jí někdy asistovala s tříděním Sudkovy pozůstalosti v bytě na Úvoze.“ Právě „post-sudkovský“ cyklus Zátiší (1975–2002) představuje jakýsi neživý apendix k předchozím žižkovským souborům a zároveň je v absurditě a nepatřičnosti interiérových konstelací předstupněm k pozdějším Pražským výlohám. Žižkovské fotografie Iren Stehli v sobě nesou i po pěti dekádách (!) stále stejnou průzračnost, paradoxně rostoucí s uplývající fyzickou přítomností. Každý fotografovaný dospělý je dnes v lepším případě důchodcem, a tehdejším kojencům zvoní abrahámoviny (mne nevyjímaje). Přitom jejich tehdejší temperament, prostotu, vlídnost i rezignaci, prosycené důvěrou k mladé, vstřícně laskavé fotografce, můžeme skrze její fotografie neporušeně pozorovat i dnes.

Pavel Vančát