Fantom

Projekt vznikl k 50. výročí úmrtí Josefa Sudka a vrací se do místa fotografova působení, skromné dřevěné stavby skryté za zahradní zdí na pražském Újezdě. Původní objekt v minulosti vyhořel a byl stržen; budova, která na místě stojí dnes a hostí galerii, je jeho věrnou replikou. Fantom se vrací do momentu těsně před touto demolicí, k ruině ve chvíli jejího zániku, a rekonstruuje ji jako fyzickou strukturu i metafyzický stav.

Ústředním prvkem výstavy je video vytvořené uvnitř digitální rekonstrukce ateliéru. Prostor byl vymodelován z dochovaných snímků vyhořelé stavby kombinací fotogrammetrie, ručního modelování a texturování. Film díky tomu vykazuje zneklidňující blízkost k obrazům, z nichž vychází: vidíme tytéž police, spadlé trámy i zkroucené papíry, tentokrát však pootočené v prostoru a nahlížené z úhlů, které žádný fotoaparát nikdy nezaznamenal. Vzniklo tak místo sestavené výhradně z dokumentačních stop vlastní zkázy. Právě v posunu mezi fotografií a její digitální dvojnicí, známou a zároveň cizí, indexikální i syntetickou, se celé dílo odehrává.

Prostorem ubíhá jediný plynulý, nepřerušený záběr. Dráha kamery nebyla animována ručně, ale algoritmicky generována. V průběhu filmu kamera postupně obývá řadu různých těl, z nichž žádné není spatřeno. Náhle zastavuje, zrychluje a mění výšku i pozici, čímž znejasňuje, čí pohled vlastně zprostředkovává: zvířete, stroje, voyeura, nebo ducha. Ateliérem prochází způsobem, jakým se paměť pohybuje místem, které již neexistuje, trpělivě a bez těla.

Vedle videa výstava představuje nová fotografická práce, která navazuje na Sudkovy portréty zahalených postav. Východiskem je mužská figura z kamenného sousoší Milenci (1961) od Evy Krskové, jež dodnes stojí v pražské Stromovce, parku, který Sudek celoživotně fotografoval. Zahalená postava zde nevystupuje jako pouhý subjekt, ale jako svědek: co tkanina skrývá, nad tím zároveň bdí. Snímek koncipovaný jako prostorový objekt, spíše než jako plochá fotografie, se odhaluje jen částečně a zbytek si ponechává pro sebe. Závoj, narážející na leitmotiv v Sudkově tvorbě, se stává prahem mezi subjektem a zjevením a v den výročí fotografova úmrtí i smuteční rouškou. Zahalení se tak stává samotnou podmínkou jakéhokoli zjevení.

Fantom se pohybuje na rozhraní archeologie a simulace, mezi indexikální stopou analogové fotografie a spektrální logikou 3D obrazu. V návaznosti na Přízraky Marxe Jacquesa Derridy a pojem „syntetického obrazu“ Davida Claerbouta se projekt ptá, co zůstává, když obraz přestává být svědectvím. S minulostí nenakládá nostalgicky, ale přistupuje k ní jako k aktivní, živé vrstvě formující náš pohled, a zkoumá, jak přízračnost přetrvává coby strukturální podmínka samotného vnímání.