Bez názvu 2003

Vernisáž: 2.11.2006

Kurátor: Helena Blašková

myslím si, že zásadní životní události jsou spojené s očekáváním, někdy radostným, někdy děsivým… Jsou to události, které každý z nás prožívá jinak. Cizí zkušenost nás nemůže plně připravit na to, co budeme jednou prožívat sami… všechno začalo fotografií, kterou jsem pořídila v márnici v den, kdy zemřel můj otec. Prohlížela jsem si potom svoje staré negativy zachycující různé rodinné situace a našla jsem mnoho snímků svého otce, na nichž vleže odpočívá se zavřenýma očima… Jeho póza je úplně statická, plná odevzdání, a on vypadá jako kdyby právě zemřel. Z podstaty je ležení statická póza, ale přitom ležet je možné různě…den před svou smrtí ležel otec na gauči a já jsem si v duchu říkala, že možná právě zemřel… Bylo to jako kdybych se podvědomě připravovala na moment, kdy se to skutečně stane…

AV

Aleksandra Vajd - untitled 2003

Cyklus fotografií untitled 2003 autorky Aleksandry Vajd (*1971, Maribor, Slovinsko) s neúprosnou naléhavostí vizualizuje „to“, co jsme si během posledních desetiletí navykli vnímat jako společenské tabu. „Tím“ nepostihnutelným, jež u většiny lidí žijících v postindustriální společnosti euroatlantické civilizace vyvolává upřímnou bázeň, jsou procesy ubývání fyzických sil či vyhasínání životních funkcí spojené s narůstajícím odcizením.

Zdá se však, že hlavním spouštěčem frustrací tváří v tvář obrazům smrti není samotné uvědomění si vlastní konečnosti, nýbrž obava z faktu sociální závislosti. Mechanismy soudobé konzumní společnosti manipulují její příslušníky k neustále narůstajícímu uspokojování vlastních potřeb. Bující spotřební individualizace fatálním způsobem narušuje tradiční sociální schémata, především rodinné prostředí a vědomí vzájemné zodpovědnosti mezi jeho jednotlivými členy. Média, reklama a agresivní nabídka nejrůznějších produktů a služeb navozují atmosféru alternativní virtuální existence, ve které jsou příznaky nedokonalosti považovány za selhání. Představa podmíněnosti bytí, nevyhnutelnosti poskytnout nebo přijmout pomoc, nás vytrhuje z oparu spotřební dokonalosti a nastoluje otázky odkazující k problematice archetypální ukotvenosti v systémech přirozeného světa.

Tuto dichotomii soudobé společnosti Aleksandra Vajd v díle untitled 2003 vizualizuje prostřednictvím principu znejistění a uvědomění si relativity našeho vnímání. Na šesti černobílých fotografiích autorka představuje portréty svého otce ve spánku, sedmý snímek pořídila několik hodin po jeho smrti. Záběry diváka vybízejí k pozornému průzkumu, iniciují snahu postřehnout rozdíly mezi pasivní staticky ležící, avšak živou osobou a mrtvým tělem. Metodou, prostřednictvím které umělkyně zdůrazňuje transcendentální charakter předkládaného příběhu, je zpětná selekce jednotlivých fotografií. Na počátku cyklu totiž stojí snímek z patologického oddělení, který teprve „odstartoval“ autorčinu vizuální topografii otcovy existence. Navazující záběry, které postupně konstruují příběh o intimitě vztahu mezi dcerou a otcem i o hranici mezi životem a smrtí, autorka Aleksandra Vajd vybrala z negativů zasutých ve svém archivu. Kombinace sběrné (do jisté míry neosobní) a kontemplativní (emocionální) metody umocňuje prožitek fatální ztráty zasahující odlišně roviny osobní i sociální existence.

Fotografické memento-mori Aleksandry Vajd plní funkci katarzního činitele, přispívá k nahlížení opomíjených hloubek našeho života, k nalézání bolestné krásy v tématech, která bychom při zjednodušeném pohledu mohli označit za nehumánní a anti-estetická.

Michal Koleček