Čekal jsem, až moje hudba začne hrát

Počátky fotografické tvorby Antonína Horáka spadají do první poloviny třicátých let, kdy se jako patnáctiletý dostal do Masarykovy pokusné diferencované měšťanské školy ve Zlíně a díky učiteli Jaroslavu Novotnému měl možnost se zapojit do provozu školní dílny. Neortodoxní povaha této vzdělávací instituce, stejně jako experimentátorská osobnost Horákova učitele, který se snažil využívat a propagovat nové metody ve výuce prostřednictvím fotografie a filmu, pak rezonovaly i v jeho další kariéře. Přestože se podle svých slov chtěl původně věnovat spíše malbě, po krátkém intermezzu v baťovských obuvnických dílnách nastoupil jako asistent do nově založených zlínských ateliérů. Zde měl možnost, jako svého druhu pomocná síla, přiučit se řemeslu od řady významných osobností filmu (například Ladislav Kolda, Elmar Klos, Alexandr Hackenschmied), které stály v čele ateliérů již od počátku. Jim také věnoval svůj první portrétní soubor. Klíčovou roli pro jeho další umělecké zrání sehrálo setkání s Josefem Sudkem, kterého si v roce 1936 objednala firma Baťa pro vytvoření souboru fotografií zachycujících tep průmyslového velkoměsta Zlína. Sudkovi, který v první světové válce přišel o pravou ruku, byl Antonín Horák přidělen jako asistent. V průběhu jejich spolupráce si Horák prohloubil nejen technické znalosti o fotografování a ovládl základy práce s kompozicí. Zdokonalil si také citlivost k vnímání účinků světla. Přestože se nakonec Horákův pohled na Zlín od toho Sudkova lišil, jejich spolupráce měla na osmnáctiletého fotografa silný vliv. Antonín Horák vzpomíná: Sudek byl člověk s přehledem ve všech oborech lidské činnosti. Od něj jsem se naučil komponovat fotografii tak, aby měla světlo, stín a vzduch. Když se mu fotografované místo líbilo, říkal: ' Tady hudba hraje.' Fotografoval jsem po svém, ale dodržoval jsem Sudkovy zásady, aby kompozice měla světlo, stín a vzduch. Čekal jsem, až moje hudba začne hrát. Již při letmém pohledu na Horákovo dílo z třicátých až padesátých let je patrných několik společných charakteristik. Především je většina jeho fotografií Zlína určitým způsobem znejasněna, ať již prostřednictvím mlžného oparu, či prachu. V nevlídném prostředí, kdy většina lidí hledala úkryt před deštěm, Horák naopak vyráží do terénu exponovat snímky, jimž právě určitá nejasnost dává patinu zjemňující kontury jinak ostře řezaných rysů zlínské architektury. Se specifickou podobou Zlína, vystavěného na přísně geometrických konstrukčních zásadách, se od poloviny třicátých let při jeho uměleckém zobrazení potýkali také malíři, kteří zde byli zváni firmou Baťa. Snad i proto se nakonec řada z nich spíše než k motivům z průmyslové metropole uchýlila k námětům ze starého Zlína, v němž hledali malebná zákoutí a patinu starých časů. Fotografická tvorba Antonína Horáka však dokázala tyto limity překonat. Jeho snímky továrních budov, poeticky zastřené mlžnou atmosférou, dávají spíše než architektuře vyniknout tomu, co ji obklopuje. Horákova perspektiva se obrací k lidem a přírodě, kterou proměňuje svým poetickým jazykem v magické prostředí uvnitř této průmyslové metropole. Dává tak alespoň na okamžik zapomenout na fakt, že se jedná o město tepající duchem práce a výkonu. S uvolněným rukopisem jeho fotografií jistě také souvisí skutečnost, že je netvořil na zakázku, ale jejich zhotovení bylo vedeno vnitřní snahou po reinterpretaci každodenního života ve Zlíně. Díky volbě netradičních námětů z prostředí Zlína v období kolem druhé světové války nám Horákovy fotografie zprostředkovávají atmosféru, s níž jsme se dosud mohli setkat jen velmi výjimečně, například v nedávno objeveném souboru fotografií Zlínské odpoledne, které vytvořil student Školy umění Alex Beran v roce 1943. Poetika Horákových fotografií čtyřicátých let není vykalkulovaná, ale působí přirozeně a nenuceně. Jeho bezprostřední přístup pak zahrnuje také humanistické aspekty. Byl schopen se dívat okolo sebe a vybírat si zdánlivě profánní situace běžného života, které citlivou volbou kompozice povyšuje na vizuálně poutavé scenérie. A nejen to. Jeho snímky vynikají také svou historickou hodnotou. Horákovi se podařilo zdokumentovat řadu dnes již dávno neexistujících míst. Fotograficky byl Antonín Horák nejaktivnější od druhé poloviny třicátých do konce let čtyřicátých. Poté se věnoval především filmařské profesi, v níž viděl daleko silnější potenciál pro experimentování. Přestože ateliérová tvorba nedávala příliš mnoho příležitostí pro fotografování v plenéru, fotografování se příležitostně věnoval i později. 

Vít Jakubíček, kurátor Krajské galerie výtvarného umění ve Zlíně