Dvojice

Na výstavě Dvojice Václav Stratil (*1950 v Oloumouci) presentuje stejnojmenný soubor fotografií, na kterém s přestávkami pracuje od roku 2002. Na většině snímků této série je vyfotografován on sám ve společnosti svých synů, spolupracovníků, sběratelů, partnerky a imaginárního kolegy-umělce Jiřího Davida. Druhá osobnost na snímcích vždy prezentuje vztah, který k ní Stratil zaujímá. Způsob, jakým s těmito lidmi pracuje, odkazuje k filmům Ingmara Bergmana, např. k jeho Scénám z manželského života. To je nejlépe vidět na Stratilově dvojportrétu s vlastními syny. Vztah, na první pohled nepříliš zřejmý, je vlastně ve fotografiích nejdůležitější. Existuje jako fundament a je přenositelný na autorovy další fotografické práce.

Dílo Václava Stratila je spektakulární a vyvolává v divácích potřebu komunikace a konfrontace. Je v něm a priori přítomný dialog (viz fotografie umělce oděného do trička Jiřího Davida). Stratil vždy podvědomě při vzniku díla počítá s divákem. Máme zde tedy přítomný vztah dvojice tvůrce – divák.

Usiluje však i o změnu svých zažitých stereotypů, a to pouze proto, že si přeje místo zažité reality žít realitu vlastní. Nelze si však myslet, že chce sám sebe do této reality uzavřít. O jasném opaku svědčí právě spektakulárnost jeho práce – především právě v sérii Dvojice.

V průběhu několika posledních let je neustále na pořadu dne téma ztráty identity. Docházelo a dochází k množství pokusů o rozkrytí něčí nebo naší identity. Je těžké pokusit se o definici vlastní identity, aniž bych se dopustil zjednodušování. Přesto nebo právě proto se o to pokusím. Pád železné opony vyprovokoval potřebu společnosti, jak západní části Evropy, tak i bývalých sovětských satelitů nově definovat svoji vzájemnou pozici. Díky nově otevřenému tržnímu prostoru pro globalizaci zesílil tlak na silné sociální státy, vytvořené v průběhu 50. až 70. let v obou částech tehdy rozdělené Evropy. Socialismus, tento modernistický politický koncept, je již naprosto zastaralý, přesto mu vděčíme za osvobození jednotlivce ze sociální struktury tradiční rodiny. Pokud se tedy socialismus stal zaostalým a přežitým, nastává otázka: Co bude dál? Nadnárodní instituce a korporace se starají pouze o udržení kontinuity systému. A možná zde se utváří místo pro skupiny a jednotlivce, kde by si mohli na základě své osobní aktivity vytvářet prostor podle svých představ. Tato odbočka nás může inspirovat k pochopení pozice Václava Stratila na současné české umělecké scéně – a rovněž k pochopení reakce části současné české umělecké scény na jeho tvorbu. V 90. letech se stalo aktuálním téma politické odpovědnosti, odpovědnosti odvozované od dialogu např. s dílem Zygmunta Baumana. Právě Zygmunt Bauman se ve svých knihách obává zanesení veřejného prostoru věcmi z privátního prostředí. Série Dvojice je nejjasnější ilustrací této situace. Václav Stratil zde množí svoji identitu natolik, až se jí stává právě mnohost. To, co právě Zygmunt Bauman a jeho příznivci považují za hrozbu, považuji naopak já za plus. Množením a osobní invencí se veřejný prostor mění a stává se živějším a hodnotnějším. Není možné se neustále obávat privátní stránky veřejného prostoru a stále lpět na jeho modernistickém pojetí. Odpovědnost se nemůže odvozovat od teorií, které již neodpovídají současné realitě. Odpovědnost je třeba odvodit od současných potřeb veřejného prostoru. Tedy přijmout vizi mnohonásobné identity, identity, kterou je obtížné analyzovat, protože ona se jí vymyká.

Jiří Skála