Fantom

Projekt vznikl k 50. výročí úmrtí Josefa Sudka a vrací se do místa fotografova působení, skromné dřevěné stavby skryté za zahradní zdí na pražském Újezdě. Původní objekt v minulosti vyhořel a byl stržen; budova, která na místě stojí dnes a hostí galerii, je jeho věrnou replikou. Fantom se vrací do momentu těsně před touto demolicí, k ruině ve chvíli jejího zániku, a rekonstruuje ji jako fyzickou strukturu i metafyzický stav.

Ústředním prvkem výstavy je video vytvořené uvnitř digitální rekonstrukce ateliéru. Prostor byl vymodelován z dochovaných snímků vyhořelé stavby kombinací fotogrammetrie, ručního modelování a texturování. Film díky tomu vykazuje zneklidňující blízkost k obrazům, z nichž vychází: vidíme tytéž police, spadlé trámy i zkroucené papíry, tentokrát však pootočené v prostoru a nahlížené z úhlů, které žádný fotoaparát nikdy nezaznamenal. Vzniklo tak místo sestavené výhradně z dokumentačních stop vlastní zkázy. Právě v posunu mezi fotografií a její digitální dvojnicí, známou a zároveň cizí, indexikální i syntetickou, se celé dílo odehrává.

Prostorem ubíhá jediný plynulý, nepřerušený záběr. Dráha kamery nebyla animována ručně, ale algoritmicky generována. V průběhu filmu kamera postupně obývá řadu různých těl, z nichž žádné není spatřeno. Náhle zastavuje, zrychluje a mění výšku i pozici, čímž znejasňuje, čí pohled vlastně zprostředkovává: zvířete, stroje, voyeura, nebo ducha. Ateliérem prochází způsobem, jakým se paměť pohybuje místem, které již neexistuje, trpělivě a bez těla.

Vedle videa výstava představuje nová fotografická práce, která navazuje na Sudkovy portréty zahalených postav. Východiskem je mužská figura z kamenného sousoší Milenci (1961) od Evy Krskové, jež dodnes stojí v pražské Stromovce, parku, který Sudek celoživotně fotografoval. Zahalená postava zde nevystupuje jako pouhý subjekt, ale jako svědek: co tkanina skrývá, nad tím zároveň bdí. Snímek koncipovaný jako prostorový objekt, spíše než jako plochá fotografie, se odhaluje jen částečně a zbytek si ponechává pro sebe. Závoj, narážející na leitmotiv v Sudkově tvorbě, se stává prahem mezi subjektem a zjevením a v den výročí fotografova úmrtí i smuteční rouškou. Zahalení se tak stává samotnou podmínkou jakéhokoli zjevení.

Fantom se pohybuje na rozhraní archeologie a simulace, mezi indexikální stopou analogové fotografie a spektrální logikou 3D obrazu. V návaznosti na Přízraky Marxe Jacquesa Derridy a pojem „syntetického obrazu“ Davida Claerbouta se projekt ptá, co zůstává, když obraz přestává být svědectvím. S minulostí nenakládá nostalgicky, ale přistupuje k ní jako k aktivní, živé vrstvě formující náš pohled, a zkoumá, jak přízračnost přetrvává coby strukturální podmínka samotného vnímání.

Scéna v ateliéru 

V roce 1844 zařadil William Henry Fox Talbot do své knihy Tužka přírody fotografii nazvanou „Scéna v knihovně“. Na snímku vidíme několik polic s řadami knih, jednoduché zátiší působící téměř jako katalog věcí. Jeho komentář je však v kontextu knihy poněkud záhadný až nepatřičný: namísto popisu snímku rozvíjí úvahu o neviditelných paprscích a kameře, která by dokázala spatřit to, co lidskému oku zůstává skryto.

„Mezi mnoha novými myšlenkami, které objev fotografie podnítil, je i následující poněkud zvláštní experiment či spekulace. Sám jsem jej nikdy nezkusil a nevím ani o nikom jiném, kdo by se o něj pokusil nebo jej navrhl; přesto se domnívám, že při správném provedení by musel nevyhnutelně uspět.

Když se paprsek slunečního světla láme hranolem a dopadá na stínítko, vytváří na něm překrásný barevný pás známý pod názvem sluneční spektrum.

Experimentátoři zjistili, že dopadne-li toto spektrum na list citlivého papíru, nejvýraznější účinek vyvolává jeho fialový konec; a co je skutečně pozoruhodné, podobný účinek způsobují také určité neviditelné paprsky, které leží za fialovou částí, za hranicemi spektra, a jejichž existence se nám odhaluje pouze prostřednictvím účinku, který vyvolávají.

Navrhoval bych tedy oddělit tyto neviditelné paprsky od ostatních a nechat je projít otvorem ve zdi či příčce do sousední místnosti. Tato místnost by se tak naplnila (nesmíme říci, že by byla osvětlena) neviditelnými paprsky, které by bylo možné rozptýlit všemi směry pomocí spojné čočky umístěné za otvorem. Kdyby se v místnosti nacházelo několik osob, nikdo by neviděl nikoho jiného; a přece, kdyby byla kamera umístěna tak, aby mířila směrem, kde některá z těchto osob stojí, pořídila by její portrét a odhalila její počínání.

Neboť, abychom použili metaforu, kterou jsme již jednou užili, oko kamery by jasně vidělo tam, kde by lidské oko nenalezlo nic než temnotu.

Běda, že je tato spekulace poněkud příliš rafinovaná na to, aby ji bylo možné s náležitým účinkem uvést do moderní romance; jaké dénouement by se nám však naskytlo, kdybychom si mohli představit, že tajemství zatemněné komnaty budou odhalena svědectvím papíru nesoucího otisk.“

Talbotova místnost je zvláštní prostor. Není osvětlena, a přesto je plná záření; je temná pouze pro lidské oko. Obrazy v ní už jakoby existují, jen dosud nemají viditelnou podobu. Kamera je nevytváří z ničeho, ale zpřítomňuje něco, co bylo přítomné jiným způsobem: jako stopa, možnost, latentní obraz. Zároveň se zde celá místnost proměňuje v aparát. Nejde už jen o kameru umístěnou v prostoru, ale o prostor, který sám organizuje vidění: stěny, otvor, čočka, neviditelná radiace i těla uvnitř tvoří jedinou soustavu. Místnost není pouhou scénou obrazu; sama se stává obrazovým aparátem.

Tato představa dnes získává nový technologický význam. Fotografie už nemusí být jen výsledkem dopadu světla na citlivou plochu. Může se stát vstupním materiálem pro další výpočty: z několika snímků lze odvodit prostor, z fragmentů rekonstruovat chybějící pohledy a pomocí generativních modelů vytvářet obrazy míst, která kamera nikdy přímo neviděla. 3D rekonstrukce a umělá inteligence tak proměňují fotografii z konečného záznamu v zásobu možností, z níž lze znovu skládat prostor i pohyb.

Takový prostor nemá jeden pevný čas ani jediný bod pohledu. Minulý obraz vstupuje do současného výpočtu, stopa se mění v model a model v novou sekvenci obrazů. Pohled se odpoutává od lidského těla, které by mu určovalo výšku, směr a měřítko. Může klouzat místností, přibližovat se k zemi, stoupat ke stropu a procházet místy, odkud se žádná historická fotografie nedívala. Není už jen okem kamery, ale pohledem složeným z fotografického záznamu, prostorového modelu a statistické imaginace.

A možná se nakonec ocitáme uvnitř Talbotovy místnosti sami. Stojíme v prostoru, který je plný obrazů, dat, minulých pohledů a neviditelných výpočtů, přestože z nich bezprostředně vnímáme jen nepatrnou část. Díváme se na obraz, který vznikl z toho, co bylo zaznamenáno, dopočítáno a znovu složeno, a zároveň jsme vůči celému aparátu téměř slepí. Podobně jako osoby v Talbotově temné komnatě jsme obklopeni světem, který nás přesahuje a který nedokážeme přímo zahlédnout; jsme jeho součástí, a přitom zůstáváme jeden druhému slepou skvrnou.

Tomáš Dvořák (kurátor výstavy)