film-still-life

Hans op de Beeck: Káva, 1999

Rozhodně nezábavný postarší pár pije kávu, bez řečí a bez kavárenského klábosení, po několik dlouhých minut. Je to nemilosrdný portrét, který odhaluje možná jen zdánlivé ukončení jednoho intimního vztahu.

Hans op de Beeck: Situace I., 2000

Kamera zabírá nekonečný pás pokladen v liduprázném hypermarketu. Nic se neděje. Ale zboží a pokladní jsou tam, kde mají být a dál bez hnutí čekají na zákazníky. Tento absurdní obraz na pomezí reality a snu komentuje nesmyslnost usilovné a dlouhé lopoty, konzumu a nadčasovost čekání.

Albert van Westing: Pryč, 2001

Subjekty filmu Alberta van Westing jsou prchavé, někdy téměř nevyslovitelné. Jevíc se jako pevný bod v pomalu se otáčejíím světě, zdají se rozhodné a přitom obtížně uchopitelné. Van Westing řekl o svých fotografiích, že jsou 'prosty anekdotičnosti', čímž naznačoval, že jeho postoj k narativnímu prvku jeho materiálu je méně důležitý než k metodám rámování, editaci a vystavení, jež využívá. Totéž můžeme říct o jeho filmech, jejichž subjektem jsou vlastně náhodné situace, na které narazil, když hledal vhodné lokality pro svou práci.
Pryč (Away) je natočené v Alpách mezi Itálií a Švýcarskem. Úhel kamery zústává během natáční nehybný, pevně rámující dva protagonisty dramatickou, arkadickou krajinou s tyčícími se horami v pozadí. Svojí klasickou pyramidální kompozicí film odkazuje k malbě, obzvlášť k renesančnímu portrétu. Van Westing monumentalizuje svůj subjekt pomocí kompozice, aniž by zvyšoval význam situace. Ačkoli se nestane nic nepříjemného, statická intenzita očividně rukou držené kamery se zdá tiše oslavovat jednoduchost scény, kterou nahrává - drobné, přesné detaily pikniku a milión malých, ale významných věcí, které každý den děláme, abychom mohli existovat.
Ve sých filmech se Van Westing nevměšuje do scény. Precizně ji zkomponoval, ochránil před vnějšími nahodilostmi a redukoval na nevyhnutelný celek. Scény jsou stejně prchavé jako archetypální a tím, že neodhalují žádné detaily a také díky procesu filmování se stávají jedinečnými a fascinujícími.
Alexandra Bradley (vybráno z jejího textu Handheld/Držené v ruce)

Jan Rothuizen: Den podle tvých představ, 2002

Muži v bílém obleku je osmdesátčtyři let a celý život pracoval v Amsterdamu jako dlaždič. Bílý oblek a kobouk, které má na sobě v této sérii, si nechal ušít pod vlivem fotografie otištěné v Playboyi v 70. letech. Tu fotku si vytrhnul a dal krejčímu s tím, aby mu přesně takový oblek udělal.
To se stalo někdy před třiceti lety. Ještě dnes, když je pěkný den, vytáhne oblek ze skříně a promenuje se ve svém kostýmu ulicemi Amsterdamu.
Tuhle sérii jsem vytvořil pod vlivem výstavy o sv. Františku z Assisi - světec, který přehrával utrpení Ježíšovo a kázal ptáčkům. Podle některých historiků byl tento svatý muž se svojí živou fantasií a schopností vžívat se do druhých prvním performerem na světě.
Můž v bílém obleku je také performer. Jen ve svých bílých šatech se může napřímit a přestává být tím, který na kolenou pokládal ulice, a stává se tím, kdo se po nich producíruje.