Fotogenie 20. let

Pouto Josefa Sudka s Jaromírem Funkem vzniklo počátkem 20. let v Kolíně, kde měli oba rodinné zázemí a odkud vyráželi fotografovat romantické krajiny Polabí. Časem se ovšem přeneslo do Prahy, lákající příležitostmi k širšímu uplatnění. Jakkoli obestřely jejich vztahy legendy a nikdo už nespočítá, kolikrát Funke stejně starého přítele v dřevěném ateliéru pod Petřínem navštívil, zůstává zdejší galerie místem vhodným k zpřístupňování odkazu nejenom Josefa Sudka, nýbrž i jeho vrstevníků.

Jaromír Funke (Skuteč, 1. 8. 1896 – Praha, 22. 3. 1945) fotografoval od dětství. Na začátek vážného díla nicméně umístil nezvěstný Zjednodušený prostor z roku 1922. Během následujícího pětiletí se propracoval k abstraktnímu fotogenismu. Novotvarem dal najevo částečně vnucenou, leč z velké části také chtěnou, ba přímo pěstěnou výlučnost.
Funke neměl oficiální fotografické školení a coby samouk se k profesionalitě prodíral nástrahami dobové legislativy. Do poloviny 20. let se prosazoval v řadách zájmového hnutí. Bylo štědré na výstavní a tiskové možnosti, jenže za nemalou cenu kolektivismu a setrvačnosti jak fotografování, tak uvažování o jeho výsledcích. Není divu, byl-li progresivní Funke v červenci 1924 amatérskými kruhy vyloučen (za kritiku souboru snímků jedné z mimopražských organizací). Spolu s potrestanými kolegy, Josefem Sudkem a Adolfem Schneebergerem, zakládal hned téhož roku Českou fotografickou společnost. Byla otevřená fotografům z povolání, neboť sami jmenovaní o profesionalizaci usilovali. S daným spolkem pak Funke vystavoval a obesílal mezinárodní salony, jak je ostatně patrné ze zadních stran některých exponátů.

Sbírka investiční skupiny PPF neobsahuje natolik systematický funkovský fond, aby mohla ilustrovat přerod tvůrce v avantgardistu krok za krokem. O to dramatičtěji však vyznívá překonání žánrových nálad, nalézajících fotogenii v odvozených impresionistických tradicích. Malebnou předmětnost hmot rozpouštěných světelným fluidem každopádně střídají stínohry, signalizující úvahy o skrytých možnostech média fotografie. „Ano,“ napsal Jaromír Funke roku 1928, „nová fotogenická generace jinak vidí! Vidí dle čistého, fotografického purismu. A toto vidění jest výsledkem fotografování zátiší.“

Vystavená díla naznačují rapidní zkratku cesty k svrchovanému výrazu originálních autorských vizí, Ateliérem Josefa Sudka samostatně uvedených roku 2010 pod názvem Abstraktní kompozice (1927–1929). Jimi dosáhl Jaromír Funke nepopisnosti, připomenuté nyní jen několika příklady, která reprodukcím jeho opticky vytříbených kreací otevírala stránky avantgardních tiskovin. Další souběžné tvůrčí a pedagogické směřování sice obracelo Funkovu pozornost zpět k věcnosti, k funkcionalismu a k sociální kritice, záhy se ale stejně suverénně chopil jevů tíhnoucích k nadreálné poetice a k metafyzické působivosti.

Josef Moucha, kurátor výstavy