Fotograf

Vernisáž: 31.5.2007
Kurátor: Helena Blašková

Hynek Alt: Fotograf. Jméno Příjmení: Povolání. Vizitka, sebe-identifikace, sebe-stylizace. V případě fotografie přesněji řečeno: autoportrét. V případě fotografa Hynka Alta přesněji řečeno: video cizí osoby.

Hynek Alt: Fotograf. Autor: Název díla. Podpis, sebe-stvrzení, sebe-vyjádření. Zároveň však dvojí odstup: fotograf Hynek Alt zobrazuje Fotografa pohyblivým obrazem cizí osoby. Možná se právě s fotografií loučí a distancuje od ní (teprve až se kapitola uzavře, lze ji jasně vymezit - Hynek Alt: Fotograf).

Možná lze obraz Fotografa vytvořit teprve tehdy, když hranice fotografie překročíme a nahlédneme ji zvenčí, z jiné roviny, třebas obrazem v pohybu. Bylo by však až příliš triviální přisuzovat fotografii statičnost. Mnohem spíše se tu pohybujeme na samotné její hranici. Přešlapujeme na ní. Je to podobně bezcílné potulování se na okraji, jaké kdysi představil Hackenschmied v Bezúčelné procházce, filmovém portrétu fotografického gesta. Alt jej ovšem minimalisticky ořezává a vsazuje do ateliéru; dává Fotografovi minimum prostoru, aby jej přinutil ukázat, co v něm skutečně je: bezúčelnou procházku redukuje na přešlapování (nejmenším modelem tohoto pohybu je pak skenování pohledem).

Destilátem z Fotografa není nic jiného, než jeho gesto: těkání pozornosti, zkusmé ohmatávání, přibližování se a vzdalování. Flusser označuje toto skákavé hledání fotografického gesta jako 'fenomenologickou pochybnost', pokouší se totiž přiblížit k jevům z mnoha hledisek: 'Fotograf pochybuje, ale je to jiná pochybnost než vědecká, náboženská nebo existenciální, je to nový druh pochybnosti, kdy váhání a rozhodování jsou rozemílána na zrnka - je to kvantující, atomizující pochybnost.' Fotograf nezaujímá jediné výlučné hledisko, nýbrž realizuje jich tolik, kolik je jen možné (závěrka cvaká bez ustání). Jaké je to místo, jež zaujímá, jaký je to postoj?

V nehybném bodě světa, jenž se točí. Ani tělesném, ani beztělesném
a ani odkud, ani kam; v tom nehybném bodě, tam je tanec,
ani však zastavení, ani pohyb. Ale nenazvi to utkvělostí,
když se tam pojí minulost a budoucnost.
Pohyb ani odkud, ani kam a ani vzestup, ani sestup. Až na ten bod, nehybný bod,
nebyl by žádný tanec, a je jenom tenhle tanec.
Mohu jen říci, byli jsme tam: ale kde, to nevím.
A nevím též, jak dlouho, to by znamenalo určovat to v čase.
(T.S. Eliot, Čtyři kvartety)

Jakkoli bývá fotografické gesto přirovnáváno k dravému, číhavému gestu lovce, stojí mimo kategorie aktivního a pasivního, neboť fotograf a aparát v něm splývají v jedinou nedělitelnou funkci. Jak praví ve svém autoportrétu Jean-Luc Godard, autor není tvůrcem ani producentem, nýbrž nejvíce ze všeho příjemcem-přijímačem: 'kamera pro mne není puškou, neboť není nástrojem, který vysílá, nýbrž nástrojem, který přijímá'. Autoportrét by potom neměl ukazovat umělce samotného, nýbrž to, co vnímá: nikoli co s filmem či fotografií dělá on, ale co tato média dělají s ním.

Co ukazují Altovy obrazy vidíme. Co vidí jeho Fotograf? Samozřejmě Hynka Alta: Fotografa. Sebe sama může člověk vidět vždy jen jako obraz.

Tomáš Dvořák