Glajcha

Glajcha je pojem a tradice, označuje dosažení nejvyššího bodu stavby domu, ale také stromek s pentlemi, který se při této příležitosti vztyčí ke krovu. Je slavnostní řečí s přípitkem a pohoštěním na oslavu zakončení hrubé stavby a předzvěstí domova plného radosti, štěstí, zdraví a harmonie. Tedy vzývaných hodnot, které značí právě vlající barevné pentle společně se stromkem, jenž budoucím obyvatelům domu poskytuje ochranu a zároveň symbolizuje život, obrodu, rodovou kontinuitu.

Glajcha na sledovaném developerském projektu není naklíčovaná, strom je skutečný. Je potom otázka na dobrý život v nových zdech opravdu tak nepatřičná? Předpřipravenou odpověď servíruje virtuální simulace zařízeného 3+kk neočekávající pochybnosti, neboť ukazuje i za roh. Vizualizace bytu však není vizualizací domova, její vrstvy odtažitých textur jsou jako sny ve snech, jen některé z nich jsou opravdu naše a aktivní rozhraní mobilní aplikace se stává veskrze falešnou referencí. Externalizované atavistické sny a artikulace domova zatím – usebrané kolem ohně a sekery – přebývají ve stínu nové výstavby a jejich expertiza se tak každým dnem, na pozadí industriálních symfonií a zvuku rádia, nepozorovaně prohlubuje.

Galerijní instalace s 13minutovou videosmyčkou Glajcha (2022) Oskara Helcela volně navazuje na autorovy předchozí práce (It’s Buildable, 2020, Tekoucí dům, 2020 a The Man of the Ring, 2021), v nichž developerský zásah různými způsoby konfrontuje s intimnějšími procesy a příběhy anebo s nároky vycházejícími z kontextu zastavených a zastavovaných míst. Vědomě zvolený formát prezentace videí coby uzavřené projekční smyčky pak autorovi umožňuje pohybovat se po okraji samotné pointy narace, resp. její těžiště přenést právě do formy díla, do tohoto významově pokaždé nově zakoušeného a interpretovaného opakování v podobě rozjímavého bloudění, aktů (bez)moci, geometrie umanutí nebo návratu archetypů.

Lenka Střeláková