Jaké dobro, jaké blaho tam, kde bratři bydlí svorně.

To vše vybočuje ze zaběhnutých „vizuálních návyků“ a může mnohé diváky zneklidňovat, nebo i provokovat. Přesto je Michalova práce v tom nejlepším slova smyslu obyčejná a ryzí a nabízí všem jakousi základní a všeobecně srozumitelnou hodnotovou orientaci v tomto světě.

Blaho je něco, k čemu téměř všichni směřují, nebo se o to přinejmenším pokoušejí. Blaho má však mnoho podob a skutečné blaho nelze chápat pouze z vlastní perspektivy, tedy jako „vlastní blaho“. Takovýmto sobeckým vnímáním bychom totiž zcela jistě vytvářeli pravý opak všem ostatním, žili bychom na jejich úkor. Proto se (naštěstí) nelze pocitu vnitřního uspokojení dobrat pouze sám, ale potřebujeme blaho sdílet s ostatními a aktivně ho vytvářet. Alespoň někdy, alespoň někde a pro někoho.

Jednou ze zvláštních (chtělo by se napsat až mystických) cest, jak sdílet a předávat blaho, je umění. Nedávno jsem četl rozhovor s jedním interpretem vážné hudby, v němž zazněla věta „když člověk vnímá krásu, cítí se být milován“. Sdílení krásy může být snad také sdílením blaha. Cestou k něčemu lepšímu, k radosti, pokoji, pospolitosti.

Fotografie Michala Kalhouse možná nejsou krásné pro každého. Jsou navýsost originální promyšleným používáním technické nedokonalosti, svébytnou tonalitou, svojí velikostí, způsobem instalace, a nakonec i vybranými záběry. Některé diváky tím spíše zneklidňují, někdy provokují. To ale vůbec nevadí. Pro mnohé jsou totiž Michalova díla naopak synonymem pro schopnost vtělit do fotografie kus vlastního vnímání krásy, a to nejen té vnější, ale i vnitřní. Což by nešlo bez špetky humoru, který jemu (a nám) umožňuje mít patřičný odstup a vnímat okolí. Jedině tak lze otevřít náruč ostatním, tedy krásnu, blahu.

Lukáš Bártl