Jano Pavlík Snina

Pavlík začal fotografovat už na základní škole, když dostal svůj první fotoaparát značky Smena. A tak se ve východoslovenské Snině rozjíždí proces nekonečného cvakaní, specifického vnímání světa objektivem, vymýšlení uměleckých pseudonymů a snění o umělecké kariéře ve velkém světě. Jeho představy nabývají reálnější podoby v období studií na Střední umělecko-průmyslové škole v Košicích. V září roku 1982 byl přijat na pražskou FAMU, která se měla stát odrazovým můstkem pro jeho vysněné plány. Seznamuje se zde s dalšími slovenskými fotografy, později označovanými jako slovenská nová vlna (její nejvýraznější reprezentanti jsou: Tono Stano, Rudo Prekop, Peter župnik, Miro Švolik, Vasil Stanko, Kamil Varga Pavel Pecha...). V kreativním ovzduší spolupráce a vzájemné inspirace vzniká celá řada inovačních přístupů k fotografii. Charakterizuje je návaznost na předchozí generaci slovenské výtvarné fotografie, která operuje s výrazovými prostředky výtvarného umění, s inscenováním, s aranžováním, se zásahy do negativů a vícenásobnou expozicí. Zároveň však představitelé nové vlny posouvají její hranice a přisuzují jí jiné, někdy zcela opačné významy. Pod vlivem velkoměstského prostředí směřují od existencionálních a lyrických momentů k hravosti, ironii a absurditě. Inspirují se divadlem, filmem, hudbou, scénografií, jejich intermediální a mezioborové přesahy nabývají širších rozměrů. Také z těchto důvodů je slovenská nová vlna považovaná za nastupující generaci postmoderny. Specifikem tohoto fenoménu je i jeho česko- slovenský charakter, ve kterém se mísí a prolínají vlivy obou kultur. Důležitou roli sehrálo i poměrně liberální prostředí FAMU, celkově pak osmdesátá léta jako období určité politické apatie a 'začátku konce'.

Pro Pavlíkovu tvorbu, vyvíjející se po dobu pouhých šesti let (během studií na FAMU 1982 - 1987), je toto pozadí neodmyslitelné, v některých případech se však jeho fotografie výrazně vyčleňují a přirozeně vymykají jakémukoliv zařazení. Jeho výbušnost, nespoutaná kreativita, ovlivněná diskontinuálnim \'maniodepresivním\' přístupem k tvorbě, rebelství, touha dobýt svět, či uniknout do světů jiných, byla přirozeně denodenně konfrontována i se všední realitou a okolím, které už tehdy vnímalo jeho výjimečnost. Byl reflektován v jen stěží vymezitelné a zároveň marginální poloze mezi genialitou a šílenstvím. Janova sebevražda na začátku roku 1988 byla také jedním z důvodu, proč se jeho tvorba ocitla spíše na okrají zájmu a byla zmiňovaná pouze v širším kontextu slovenské nové vlny.

Ernest a Alice

je nejvýznamnější a nejpočetnější soubor černobílých fotografií tvořící samotné jádro Pavlíkovy tvorby. Vznikal po celou dobu jeho studií v Praze, (1982 -1987) a skládá se ze 37 fotografií.
Hlavní hrdinové Ernest a Alice nás provázejí metapříběhem bez začátku a konce. Jakoby symbolizovali variabilní archetypy mužského a ženského principu, jakési autorovo vlastní zosobnění Adama a Evy. Stavy a situace, v nichž se ocitají, mají několik rovin. Na jedné straně se snaží překonat sebe sama, změnit se a uniknout světu každodenní reality. Jejich pokusy však často charakterizuje marnost a bezmoc. Na straně druhé jsou hraví, zvídaví, bezstarostní... V tomto rozporu jakoby byla nejlépe obsažena jejich podstata. Soubor jako celek je rytmizován odlišným pojetím hrdiny a hrdinky. Alice je na většině fotografií spíše objektem touhy. V názvech se objevuje jako spící, snící, čekající, toužící, mladá a nezkušená, na fotografiích je často tajemná, zakrývá části svého těla a tvář. Pokud jde o Ernesta, autor je mnohem konkrétnější zná ho až příliš dobře, je to projekce jeho samotného. Chvílemi hyperaktivní optimista, chvílemi naopak bezradný a sklíčený, zosobnění vnitřního pnutí a nezkrotného temperamentu.
Motivy fotografií si autor většinou zaznamenává v podobě skic, na které často připisuje jména potenciálních modelů. Fotografuje v exteriérech i interiérech a užívá různých druhů osvětlení. Soubor působí ve své konečné podobě dojmem pestrého organického celku díky jednotnému formátu a charakteristickým kompozičním řešením. Obdobně jako na fotografiích ostatních autorů slovenské nové vlny, významnou roli i zde sehrává vztah textu a obrazu. Názvy dopisované na fotografie plní řadu funkcí a jsou jejích nedílnou součástí.
Jednotlivé fotografie souboru nesou výjimečný punc originálů opatřených specifickou Pavlíkovou poznávací značkou, fotogramem diamantu doplněného miniaturní kresbou hvězdy a měsíce. Jak fotogram tak i některé detaily na fotografiích (často jen drobné technické chyby) autor jemně dobarvoval fixem. Tímto postupem zdůraznil jejich jedinečnost a vykročil za hranice samotného média fotografie, které zároveň určitým způsobem popírá.

Fotografie a další věci...
Dalším specifickým celkem v tvorbě Jano Pavlíka je cyklus jednadvaceti fotokoláží a asambláží. Tato zcela nevšední díla vznikala převážně v první polovině roku 1987 a byla prezentovaná 1.4.1987 v budově FAMU. Jeho první autorská výstava byla několik hodin po zahájení pro nesouhlas pedagogické rady školy ukončena. Janovi se však o několik měsíců později podařilo ji rozšířit o další fotografie a reprízovat v prostorách kulturního střediska Delta.
I tentokrát byla výstava pojatá nevšedně, v duchu podobném happeningu. Fotokoláže a fotoasambláže autor doprovodil vlastní 45 minutovou zvukovou nahrávkou nazvanou RORORORO. Rytmický přednes textů doplňují pestré ruchy a základní melodické linky syntetizátorů. Autorovy slovní hříčky a glosy jsou zrapovány v několika jazycích, jejichž kombinování bylo Pavlikovou libůstkou. O tom svědčí i řada variací vlastních pseudonymů: Giano, Yanck, JPS-Jano Pavlík Snina, Janko Oknaj… Dalším zpestřením a rovinou interakce bylo umístění automatických hledačů klíčů reagujících na pískání do prostoru expozice. Jejich funkcí byl symbolický útok na diváka v případě negativní reakce (tedy vypískání) a jeho následná přímá konfrontace s autorem. V podstatné části fotokoláží a fotoasambláží autor převážně pracuje s motivem autoportrétu, opouští metaforické vyjadřování a stává se hrdinou procesu vlastního sebezpytování. Zbylá díla pak recyklují soubor Ernesta a Alice doplněný staršími fotografiemi, samolepkami, útržky barevných lepících pásek, obaly od punčoch, cigaret, bonbónů nebo drobnými předměty. Dokresluje je fixem a prokládá vlastními texty. Vzniklé celky lepené na papírové archy a fixované samolepící průhlednou fólií tak tvoří ve své době zcela ojedinělé artefakty, vymykající se jeho předchozí tvorbě i tvorbě jeho přátel generace slovenské nové vlny. Svou vcelku brutální antiestetikou a dekonstruktivním přístupem jako by připomínaly i některé strategie badpaintingu. Velkou inspirací byl Pavlíkovi pop art, zejména pak Andy Warhol, jehož osobností a tvorbou byl posedlý. Recyklace, citace, atomizace a narušení obrazu pak anticipují některé principy postmoderny.
V celkovém hodnocení vlivů na vznik tohoto souboru nesmíme opomíjet vlastní naladění a pocity autora. Prohlubující se deprese, rostoucí pocity bezmoci a izolovanosti, které se promítly ve výsledném pojetí charakterizovaném určitým napětím, momenty destrukce, chaosu a zmaru.
Inscenovanost a epičnost metapříběhu Ernesta a Alice nahradila syrovost a naléhavost sdělení. Specifická ironie a humor, zůstaly i nadále odlehčujícím aspektem intenzivněji konfrontovaným s existencionálním naladěním.