Kladky

Jen málokterý autor dle mého názoru dnes u nás používá fotografii tak osobitým způsobem jako Michal Kalhous. Autor podivný a citlivý zároveň, autor s tak svébytným a přitom (často nechtěně) provokativním rukopisem. Co mohou jedni chápat jako urážku samotné fotografie, se pro jiné stává silnou osobní výpovědí. Kalhousovy velkoformátové černobílé zvětšeniny, často promísené s konceptuální instalací, ironicky komentují jurodivost světa kolem nás a ještě podivnější vládu obrazu nad světem.

Opatrnější člověk by o Michala Kalhouse mohl začít mít strach. Jeho díla jsou čím dál tím podivnější, pokaždé trochu jinak. Žánry střídá jako ponožky, osciluje mezi dětskou pohádkou a horrorem. Tentokrát jsme na výletě, do vsi pohyblivého jména. Cestou vidíme kdeco, různě. Můžeme si přitom vzpomenout na “Protiválečnou a humanistickou fotografii” Jasanského s Polákem, stejně jako na rigidní časosběrný konceptualismus i kontemplativní obrazy Gerharda Richtera. Ale Kalhous jakoby se snažil znovu, svépomocí, vytvořit celý fotografický žánr, jen pro vlastní potřebu. A činí tak s plným vědomím marnosti takového počínání. Dotýká se přitom v krouživém pohybu jak počátků „turistické“ fotografie 19. století, ale třeba i nové věcnosti a surrealismu, aby vyjádřil naprosté opojení fotografií zachycující nejtitěrnější zlomky skutečnosti. Vše další je pak už věcí důvěry a vstřícnosti.

Právě teď a tady se nabízí až fantastická otázka: jak bychom vnímali Kalhousova díla bez „fotografické tradice“, kterou si každý z nás různým způsobem v sobě nese? Byly by pro nás přístupnější? Nebo bychom je naopak nemohli pochopit vůbec? A právě samo toto tázání je dalším přínosem Kalhousových bezprostředních a přitom rafinovaných sdělení, které balancují mezi prostotou a revoltou. Kalhousovy fotografie jsou tak dnes nejen nechtěným indikátorem tolerantnosti české fotografické obce, ale především osobitou a invenční výpovědí o světě i fotografii samotné a možnostech jejího dnešního uměleckého uplatnění.

Pavel Vančát, kurátor výstavy