Konstelace

Jeho autorská citlivost rezonuje s tematizací všednosti. Opakující se skutečnost v sobě skrývá jádro silné poetiky, která se vyjevuje prostřednictvím „tvarosloví každodennosti“, coby zastřeného vhledu nebo totální situace. Fotografie tu funguje jako KONSTELACE zastavená v čase, jako statický otisk toho, co se neustále proměňuje a co uniká zvěcňujícímu lidskému zraku. Konstelace je jedinečná atmosféra vylovená z proudu pozornosti a vědomí.

Autor, když hovoří o svých fotkách, respektive o námětech, které nalézá v prostředí města, zmiňuje fascinaci tzv. přechodovými jevy. Pokud pomineme přesný význam „přechodového stavu“ jako fyzikálního děje probíhajícího mezi dvěma ustálenými stavy, pak ho lze vnímat také jako metaforu pro zájem o určitá rozhraní a proměnlivá vztahová pole. Ta mohou být fotografií jasně vymezena a vizuálně definována, nebo naopak zastřena a převedena ve zrakový jinotaj. Záleží na tom, o jaký jev se jedná, z jakého úhlu pohledu a z jaké vzdálenosti je vnímán a následně zachycen.

Jsou-li někde jasně rozlišitelné vztahy mezi „figurou a místem“, rozuměj mezi předmětným stavem a prostředím, z kterého vyrůstá, nebo do kterého se včleňuje, jinde se realita překrývá v několika vrstvách a vytváří clonu pro významovou jednoznačnost. Právě situace, které odcloňují jasný výjev, podporují citlivost vůči realitě jako neustálému procesu transformace. Místo a jeho zachycení souvisí u Miroslava Machotky často s fotografickou tematizací proměny. A je to právě proměna, která do sebe integruje dvojí zakládající zkušenost. Jednak zkušenost konkrétního místa, které se v reálném čase mění buď vlivem přírody, nebo zásahem člověka, jednak zkušenost vědomí, jehož pohyb ovlivňuje priority smyslového vnímání na horizontu dne. KONSTELACE jsou potom průsečíky těchto dvou zkušenostních množin, v nichž se prolíná lidský čas s civilizačním věkem.

Miroslava Machotku jakoby fascinovaly nejvzdálenější okraje mohutného toku civilizačního provozu, odlehlá místa zastavených vývojových změn, polozapomenuté záhyby ztuhlé všednosti, kde se projevují regresivní a rezistenční aktivity vše obnovující přírody klíčící uprostřed lidského díla a napříč všem snahám o projevy civilizační nesmrtelnosti. Lidský čas se tu zrcadlí jako melancholická dočasnost. Městský organismus je plný překvapujících zákoutí a časových zapouzdření, v nichž se potměšile odráží odvrácená tvář parciálních jevů. Ta tvář, která promlouvá o vřazení lidského vědomí do časoprostorových souřadnic, jimž dává otisk lidského pohledu smysl a význam. Jsou tu však i rozvratné trhliny a průhledy do světa, který člověka nepotřebuje. „Hmota“ městského života v sobě obsahuje i prvky cizorodosti. Toho, co prosvítá strukturami městských tkání jako palimpsest a co děsilo již Charlese Baudelaira. Jakési memento prostupující lidské snažení, jehož stopy nesou degradované povrchy, rozrušené materiály a paměťová torza vzdálené i blízké minulosti. Torzální svět, který nikdy nebude sestaven ve stabilní a dokonalý celek, neboť vše podléhá nemilosrdnému času a mizí v jeho víru.

KONSTELACE jsou fotografickým zastavením toho, co roste i toho, co se rozpadá a zaniká v rámci jednoho jediného vjemu. V jednom momentu se sjednotí protiklady a vytvoří rozpornou situaci. Její dramatičnost spočívá v situaci samotného člověka. V jeho schopnosti projektovat se do věcí, prostorů a prostředí, které by jinak zůstaly opuštěné, němé a prázdné. Fotografický vklad Miroslava Machotky má příchuť hrabalovské nostalgie, boudníkovského zraňování a proustovské ztracenosti. Drobná nuance vztahů mění konstelaci, nebo ji zcela vymaže ze stavu viditelnosti. Těsně předtím, než k tomu dojde, zmáčkne Machotka spoušť. 

Petr Vaňous, Praha, březen 2023