Labyrint věcí

Fotogramy jsou pro fotografii nezbytné. Můžeme je chápat jako stavební kameny, na kterých byla instituce fotografie vybudována. Přestože se fotogram pohybuje spíše na pomezí zcela svébytného média, technika zachycení stínů předmětů dopadajících na světlocitný materiál je identická s klasickým pořizováním fotografie, ačkoliv je z procesu vynechána optika. Výsledným produktem je tak otisk reality a stopa minulosti. Paradoxně je však u fotogramů možné daleko snadněji než u běžné fotografie dosáhnout zcela bezčasové atmosféry díky převedení reálných objektů do abstraktních forem, které se pohybují mimo náš čas a prostor. Ačkoliv se malíři 19. století obávali, že s vynálezem fotografie nastane konec skutečného umění, opak se stal pravdou. Fotografie nabízí variabilitu, která napomáhala rozvíjet nové experimenty s tvary, barvami a prostorem. A fotogram, který je nereprodukovatelný, otevřel fotografii cestu k volnému umění.  
 Analogií k fotogramům v grafickém umění jsou kaligramy nebo typogramy. Jsou to kombinace strojového písma uspořádaného do vizuálních struktur, které vycházejí z jasně daných pravidel, tedy abecedy. V případě fotogramů naopak z nutně fyzicky existujících předmětů. Přestože nejznámějším vynálezcem fotografie bez fotoaparátu  byl William Henry Fox Talbot, fotogramy jsou spojeny především s osobou Christiana Schadeho, Mana Raye, László Moholy-Nagyho a dalších avantgardních umělců. V Čechách se typogramům věnovali Jaromír Funke nebo Jaroslav Rössler, který v kompozicích často využíval pouze papír. I když právě párové fotogramy Davida Millera jsou svým konceptem i užitým materiálem poctou této starší tradici, každá dvojice poukazuje na proces samotného vzniku.
V chromatickém světě Davida Millera můžeme spatřit jen fotografický papír a světlo. Tento nerozdělitelný pár se stává objektem i subjektem zároveň a dochází mezi nimi k nemateriální vazbě. Právě proto jsou fotogramy vystaveny v těsné blízkosti, jelikož vzájemná závislost listů citlivého papíru ovlivňuje finální jedinečnou podobu tisku. Mezi listy papíru se odehrává slepý tanec, který probíhá v naprosté temnotě, dokonce bez červeného světla, na kterém jsou běžné fotokomory závislé. Papírová sestava je osvícena souběžně, čímž vzniknou dva otisky, ze kterých je Miller schopen „vymámit běžně neviditelné a nereprodukovatelné vztahy uvnitř každé fotografie.“ 
Jak potvrzuje aktuální výstava v ateliéru Josefa Sudka, pro Davidla Millera zůstává otázkou, zda-li je vůbec možné, aby fotografické obrazy reflektovaly svoji vlastní podobu a zároveň reprezentovaly zcela odlišné téma. Pokud připustíme, že práce fotogramistů je mnohdy bližší praxi malířů, grafiků, sochařů a jasnovidců než samotných fotografů, jak si pak vysvětlíme, že Miller píše světlem? Avšak i přes veškerou svobodu volby, kterou fotogramy nabízí, nakonec jsou vždy podmíněny dualitě, světlu a stínu, stejně tak jako se její výsost fotografie snoubí s uměním.

Emma Pecháčková