Lekce samoty

Je zase noc. Vlastně pořád je noc, když jsem tady. Nebo spíš, když znova uběhne pár let a já jsem tady. Ale před tím, tě vidím někde sedět a znovu máš jiný obličej, ale pořád jsi to ty, jako kdybys nikdy ode mne neodešel, a ani já od tebe, a jako by nebyla ani noc, ani žádná léta neuběhla, přitom jsi někdo jiný a já si myslím, že jsem pořád stejná. Stejně tak jako kdysi, když jsi vypadal ještě jinak, stejně tak už tam nejsem a jsem někde jinde. Tady nejsem doma, ale ani to, čemu se říká doma, ani tam to není a teď jsem ráda, že je noc.

Noc je vlastně pořád, když vypadáš zase jinak. Zapomněla jsem, co je čas, protože jsem s tebou vyhloubila všechny jeskyně, svedla stoletou válku a prospala několik zim a pokaždé, když jsem se nekoukala, jsi to už zase nebyl ty. Znám tě jen podle toho, za co nemůžeš a pokaždé, když chceš, abych ti věřila, tak to udělám. Pokaždé, když to udělám, to taky chci. Domů pak jdu já a ne ty. Vystoupím na horu, slezu stromy, přemístím kameny a cesty za mnou zarůstají. Tmu proměním ve světlo, protože mám čas, stejně jako všechno co je tam. Vidím, co chci a i to, co jsem chtěla. Všechno je moje. Trávu trhám jako ty kdysi moje vlasy, spoutaná bořím obličej do mechu a čichám k němu. Řvu s jeleny, nenávidím tě s vlky, utíkám vodou, až pak unavená usnu a nic už se mi nezdá. Z lesa vyjdu ve tvém triku a jdu dlouho přes pole. Je den a za mnou jsou slyšet rány. Ale není to ani moje pistole, ani tvoje nová válka. Stojím na poli a všude kolem mně jsi rozstřelil hnůj. V zimě umřeš, z pole je les a já tě miluju s jiným obličejem.

Ladislav Babuščák pro Terezu Přihodovu