MASKA

Každý z nás vnímá dobu probíhající pandemie trochu jinak. Ať už jsou naše individuální prožitky a jedinečná zkušenost jakékoliv, všichni se pravděpodobně shodneme na tom, že poslední měsíce a roky byly dost podivné. Hrůza, bezmoc, strach, smrt na jedné straně, ale i sounáležitost, ohleduplnost, nezištná pomoc a dostatek času na straně druhé. I takto neuchopitelná doba má jeden společný jmenovatel. Jsou jím bariéry. Uměle vytvořené zábrany mezi lidmi, ať již ty fyzické, nebo mentální. A jejich globálním symbolem se stala rouška či respirátor.
Dušan Šimánek (*1948) rozhodně není autorem, který by měl bytostnou potřebu svými díly komentovat aktuální společenské dění. Jedním z východisek jeho tvorby je sice zevrubná znalost dokumentární fotografie, tu ovšem autor nechápe pouze jako „sdílení aktualit“, ale mnohem hlouběji, totiž jako cestu k obecně lidskému. Celá Dušanova tvorba je jakousi netradiční směsicí dokumentárního pohledu a symboličnosti s nebývale soustředěným smyslem pro krásu a melancholii. Je to dokumentarista, který nespěchá a ke zprávě o člověku nepotřebuje jedinou živou bytost. Stačí mu prostředí, které je člověčinou prosáklé a pouze na jeho přítomnost odkazuje. Tak vznikly jeho cykly Ticho I a Ticho II, Kulisy, nebo Nedělní odpoledne.
Poslední vytvořený soubor Maska je ale v něčem jiný. Autor už nechodí za příběhem ven, ale nosí si jej do svého ateliéru. Odhazuje vše zbytečné a současné zrychlené době nabízí jednoduchý symbol posledních dvou let, který přísně analyticky zaznamenává. Zdánlivá jednoduchost však v sobě má nepřeberné množství výkladů. Je respirátor symbolem jednoty či rozštěpenosti, bezpečí či strachu, zdraví či nemoci, ohleduplnosti či bezohlednosti, čistoty či špíny, individuálnosti či stádnosti, problému či jeho překonání? A je artefaktem fotografie, nebo objekt samý. Výklad je pochopitelně na každém z nás.
Lukáš Bártl