Memento (Pro Marcellu a Valentinu)

Touto sérií fotografií vstupujeme na nejisté území, a tím nemyslím jen cizí zabydlené domy. Ty to také jsou, jeden je v Toskánsku a druhý v Atlantis na jihu Floridy. Vstupujeme do teritoria dvou dnes již zesnulých sester z italské rodiny, jejíž kořeny a příbuzenské vazby jsou kdesi ve středověku. A Villa La Magia u Florencie je z medicejské doby a má devadesát devět pokojů... ¶

Fotografie mají přeludnost snu, ale nikoliv toho, který nás navštěvuje v noci, ale denního, prostoupeného ostrým jižním sluncem. Nejistotu vzbuzují osobní předměty, které se v obou domácnostech postupně nakupily a nebyly nikdy selektovány a vyhozeny. Když se do příbytků Marcelly a Valentiny tyto předměty jednou dostaly, nebyla pro ně cesta zpět, byly v pasti. ¶

Svět věcí, jejichž majitelky jsou ale už dnes na věčnosti, od nich něco převzal, vstřebal, jakýsi závazek ke tradici, k sounáležitosti s minulými generacemi. A není to jednoduché dědictví. Úhledným písmem psané poznámky u předmětů jsou dnes pro nás těžko srozumitelné. Nemyslím jen jejich obsah (informace, že pečlivě složený přehoz je opravdu hodně potrhaný apod.), ale stále méně patrný je jejich adresát. Sestrám přeci muselo být jasné, že přehoz již nebude k užitku, někomu však nechaly vzkaz. A nevíme, zda jsme těmi adresáty my, kteří ještě chodí po tomto světě, nebo zda si sestry psaly poznámky proto, aby někdy v budoucnu měly šanci si znova připamatovat, že uložené střevíce
opravdu tlačily. Důraz je kladen i na přesné datum, kdy se tak stalo poprvé. ¶

Svět dvou sester, rodinné teritorium, rozkročené mezi starý a nový kontinent, má velkou dostředivou sílu. Každý, kdo se mu přiblíží je vtažen. Fotografi cká série nám pomůže do něj ale jen nahlédnout, nikoliv z něj sejmout jeho dnes už pouze tušená tajemství. Protože nejen lidé, domy, ale i věci je mají. A autorka, sama putující mezi Evropou a Amerikou, přiznává, že neustále slyší varování: „Do hrobu si to nevezmeš!“

Jan Mlčoch