Miluji tě, ale...

Miluji tě, ale…  I nenávist může plodit (fotografickou) imaginaci.

Zrcadlo. Pohled do vlastní tváře. Identifikace se s obrazem v zrcadle – prvotní fascinace a následné pochyby: jsem to opravdu já? Zrcadlo – a v moderní době také fotografie, jež často bývá symptomaticky (i když zjednodušeně) považována za zrcadlový obraz skutečnosti – je v západní společnosti primárním (byť povrchním) zdrojem poznáním vlastního „já“. Francouzský psychoanalytik Jacques Lacan považoval lidské poznání sebe sama v zrcadle za dějinotvornou etapu, která znamená zásadní převrat v mentálním vývoji dítěte a zároveň zakládá libidinózní vztah s vlastním i cizím tělesným obrazem. Klíčovou a formující roli zrcadla v západní kultuře ostatně potvrzuje také mýtus o Narcisovi.

Výstava Štěpánky Šimlové nazvaná Miluji tě, ale… je o zrcadle. Stejně jako však nejsou nafocená zrcadla s texty načmáranými prstem obrazy sebelásky (dalo by se spíš říci, že člověka odhalují jako objekt i zdroj nelásky), ukazuje autorka také fotografii spíše než jako otisk či médium reprezentace a identifikace jako médium mlžení a (vytoužené? dočasné?) ztráty identity. Formálně čisté fotografie vánočních koulí, které však svým minimalistickým chladem více než rodinnou idylu vyvolávají halucinatorní představy, podobně jako obrazově rozostřené, snové fotokoláže totiž neodhalují jasné souvislosti ani k zrcadlovým fotografiím, ani k viděné skutečnosti. Jde o intimní a intuitivní skládání fragmentů těžko zachytitelných obrazů.

Otřepaný, klišovitý a v jistém smyslu kýčovitý název výstavy přitom autorka volí záměrně. Nejde jí prvoplánově o poukázání na ambivalenci a podmínečnost lidského citu (ta byla v literatuře či v divadle vyřčena tisíckrát a nejméně jednou ji v životě slyšel téměř každý z nás), ani o zpověď traumatizované, zklamané a trpící duše. Divák je totiž důsledně necháván na pochybách, zda je ona titulní věta vyřčená tím, kdo opouští, nebo tím, kdo je opouštěn. Na první pohled zoufalé výroky nejsou úvodem k truchlohře, ale k sugestivní, byť nejednoznačné hře obrazů zrozených z přediv snů, vzpomínek a představ.
Martina Pachmanová