Mionší

Pro fotografii objevil Mionší Rudolf Janda výpravnou publikací Prales v Beskydách (1943), jíž se vyznal z postřehů až mystických. „Dnes je to známá státní rezervace,“ poznamenal k tomu Petr Helbich, „ale tehdy to bylo neznámé místo, o kterém věděl málokdo.“

V předmluvě k Jandově knize je sice vysazeno zaklínadlo „prales žije, ale zůstane nevysloveno, kudy k němu cestička,“ zvídavému Helbichovi však zasvěcenec tajemství přece jen svěřil. Ten zase „neodolal Sudkově přitažlivé moci, jež neslibovala přátelství, ale otevírala pohled kamsi mimo sebe a nad sebe, do ztichlé krajiny, která se rozprostírá v samé podstatě toho, co tak snadno přehlédneme, když jdeme kvapně životem za příliš povrchním cílem.“

Někdy na prahu padesátých let tedy Petr Helbich Mionší Sudkovi ukázal, přičemž zaznamenal, nakolik byli tehdy oba uchváceni: „Bylo pozdní jaro a padla mlha, úžasná atmosféra. Sudek měl, tak jako já, mlhu rád, a teď ještě navíc v pralese… Mlha dělala divy. Stromy, už tak obrovské, se zdály dvojnásobné. Vždyť tam rostou třistaleté jedle! Ze Sudka nadšení přímo tryskalo. Měl jsem radost, že jsem to byl zrovna já, kdo ho tam přivedl.“

S odstupem pak mohl Petr Helbich uzavřít, že po prvotním rozladění i Janda „uznal, že Sudek má na Mionší právě tak právo, jako on sám.“
Josef Sudek do Beskyd s Petrem Helbichem zajížděl spíše pro poetické podněty k volné tvorbě, než ve snaze přiblížit optikou přírodozpytu minulost jejich biotopů. Tím se odlišoval od průkopníkova programově věcného pozorovatelství, ačkoli rovněž na slovo vzatý znalec krás tamních krajů, Rudolf Janda, označil Mionší za nejpěknější slezskou rezervaci. Petrem Helbichem řečeno: „Janda mne vedl k poznání, Sudek k tajemství.“
Bývá-li obrazotvornost situována mezi póly realismu informativního a magického, dokládají to také pokračovatelé vizuálních oslav mimořádně inspirativní pasáže Beskyd. Narůstající řádka jí podnícených knih či výstav (nejen fotografických) znovu a znovu stvrzuje bezmála již klasické Helbichovy výroky, jež by mohl vzít za své i Roman Burda: „Je to požehnaný kout: smíšený les, pestrá krajina, malebná zákoutí. Je v tom taková výtvarnost, že se to málokde najde.“
Všechny rysy si nicméně Mionší neudrželo. „Chata byla tehdy dostupná i pro automobil, ve studánce, dnes vyschlé, bylo tehdy vody ještě dost,“ zní svědectví Petra Helbicha: „I samotný prales byl tehdy, před více jak šedesáti lety, půvabnější, než je tomu dnes, i když nebyl za tu dobu zasažen lidskou činností. Především téměř zmizely prastaré jedle, které kdysi tvořily charakteristiku tohoto nedotčeného lesa, a na vrcholku hory, na rozsáhlé polaně, byly tajemným světem, jakoby zvolna zanikajících soch jakýchsi pohanských božstev.“

kurátor výstavy
Josef Moucha