moje moje ne tvoje!

Dvojakost a jedinečnost, běžnost a ojedinělost, vtělená v rolích a mimikrách, které se volně a přitom nedělitelně přelévají jedna v druhou, a vedou nás od údivu k úžasu, od efemérnosti k obecnosti, je dle všeho ústředním tématem této výstavy. Mohu snad hned zkraje prozradit, že umělec <waanja> je zároveň kurátor Radek Váňa, žijící od roku 2002 v Amsterdamu, který se v mezičasech prezentuje i jako umělec, povětšinou pracující s fotografií v poučeně post-konceptuální podobě. V této dvojaké roli autor samozřejmě osciluje mezi odstupem a ponořením, mezi registrováním a zaujetím. <waanja> je tak pobaveným otcem v amsterdamských ulicích, který v zemi, kde je již dávno doma a přitom stále udiveným cizincem, sleduje se svým malým synem svévolnou kreativitu svých holandských spoluobčanů. <waanja> s Váňou tak ve výsledku tvoří dvojjedinou autorskou dvojici, která právě z napětí své dvojakosti (viz spřízněné duo Jasanský/Polák) vytváří projekty, které popisují nejen sociální a estetické anomálie veřejného prostoru, ale samy se zpětně táží i po povaze umění vůbec a jeho přenositelnosti a srozumitelnosti v běžné životní praxi.

V souboru Pure&Honest (od 2002) mapuje <waanja> dočasnou low-tech architekturu provizorních vchodů, schodišť, vrátek a vikýřů, umanutých záplat ctihodných holandských budov. Cyklus Taken (od 2008) pak zachycuje „kolíkování' parkovacích míst v automobily přeplněném Amsterdamu. V obou případech nízkorozpočtová kreativita, mířená k dočasné funkčnosti či prostému vytyčení uličního prostoru, vykazuje pro hloubavého kunsthistorika až udivující konsekvence se současnou „rozšířenou sochou', jen konstruovanou z jiných důvodů a východisek. V obou cyklech se každopádně uliční prostor stává expozicí, provizorním pódiem pro naivní sochaře. Procházky rozmarného kunsthistorika se stávají opusem umělce - flaneura. Stírají se tak hranice mezi veřejným a osobním, mezi účelem a hrou, řemeslností a bastlením, designem a oprsklostí. Ulice se stává, jak si kdysi přáli avantgardní umělci, nekonečnou galerií. Je jen otázkou, kdo to bude uklízet.

Aby výše zmíněné dvojakosti nebylo málo, je třeba připomenout, že umělec jménem <waanja> se veřejnosti poprvé představil právě před dvaceti lety v Galerii Velryba na společné výstavě s malířem Janem Mertou. Tentokrát vyzval <waanja> k hostování dalšího ze svých starších kamarádů, Jiřího Kovandu, jehož instalace a intervence na hranici sdělitelnosti a postřehnutelnosti samozřejmě korespondují s výše zmíněnými tématy. Jaký amalgám umanuté mnohosti vznikne během samotné instalace, se můžeme předem jen s napětím dohadovat, abychom nakonec i my stejně odcházeli pobaveně rozpolceni.

Pavel Vančát