Něco mezi

 Adam Kencki (nar. 1986) se v posledních letech na domácí scéně prezentoval spíše jako intermediálně uvažující umělec. Výstava Něco mezi se však vrací ke kořenům jeho tvorby a jeho osobnosti a ukazuje ryze osobní polohu jeho díla, plně oddanou médiu fotografie. Ta je podle mého názoru autorovi beztak nejbližší.

Adam dokončuje doktorské studium ve Zlíně, ale druhou nohou je už v plném pracovním procesu. Žije v Praze, ale rodiče a prarodiče má ve Slezsku, milované neteře a sestru v Olomouci. Je čerstvě ženatý, vedle něj a Karolíny je třetím členem domácnosti český fousek Hermína. Zkrátka Adam je stále někde mezi, v neustálém pohybu. V jakési oscilaci se nachází také jeho dílo, kdy od zcela svobodné tvorby přešel přes technickou fotografii, konceptuálně koncipované soubory a intermediální díla, aby se nakonec vrátil k obyčejné fotografii.

Obyčejná jsou jeho díla ve smyslu námětu, protože své blízké fotografuje v podstatě každý. Adamovy citlivé záznamy však mají daleko k banalitám, které plní karty telefonů většiny z nás. Mají v sobě kus nostalgie, jakéhosi „zastavení“, o které se autor záměrně snaží i ve svém osobním životě. Mít na tvorbu čas, vzít velkoformátovou kameru a vyfotografovat třeba nádobí na stole, okno, nebo válejícího se psa. To vše vlastně bezúčelně, jen z vlastní potřeby si okamžik zaznamenat a uchovat. Na současného mladého umělce přístup možná až příliš romantický, z mého pohledu však velmi inspirativní.

Lukáš Bártl