Newyorské imprese

Vernisáž: 27.6.2007

Kurátor: Helena Blašková

'Člověk nemůže počítat s tím, že se požene k něčemu, co vidí poprvé, stiskne spoušť a odejde s mistrovským dílem. Je třeba znát všechny možné úhly záběru, všechny nálady… pakliže chcete dosáhnout něčeho jiného než jen poškrábat povrch.'
Drahomír Josef Růžička

Drahomír Josef Růžička (Trhová Kamenice 8. 2. 1870 - 30. 9. 1960 Long Island) zprostředkoval českým fotografům zkušenosti nabyté v New Yorku. Mezi světovými válkami šířil model, který se mu osvědčil jako činorodému účastníku fotografických salonů. I když toto bizarní mezinárodní kolbiště hry na umění tíhlo k setrvačnosti, přece jenom vykazovalo jisté různice.

Růžička se označoval za městského fotografa a zprvu vyznával model uplatňovaný Alfredem Stieglitzem v časopise Camera-Work. Spolu se svým vzorem kresbu objektivu časem doostřil. Mezi osobní přátele počítal Edwarda Steichena a Clarence H. Whitea, s nímž spoluzakládal organizaci Pictorial Photographers of America. Dle vlastního podání, převyprávěného redaktorem Fotografického obzoru Augustinem Škardou, přišel s návrhem na zřízení osvětového spolku právě Růžička při večírku ve svém domě na Long Islandu. Čeští amatéři se po válečném rozpadu tradičních hodnot potřebovali co nejrychleji vymanit z područí tvárných návyků belle époque a měli pocit, že Američané se ubírají správným směrem. Zapůsobila jak poetika vzývající moderní město s jeho civilními dominantami, tak technologická zjednodušení. Pochopitelně: vždyť zdaleka ne každý měl nadání dopracovat pozitivy při přetisku fantaskním tupáním štětce, případně manuálně dotvářet negativy malířsky nanášenou barvou. Prosazování puristického piktorialismu (pozitivů na bázi ryze mechanické projekce negativů) vyneslo Růžičkovi v českých amatérských listech publicitu, jež má dodnes uhrančivý vliv: dějepisci ho někdy počítají k avantgardě (což jde ovšem na vrub individuálním zmatením a nikoli uměnovědnému rozostření svého času nezaměnitelných front).

D. J. Růžička vyjadřoval víru angloamerických piktorialistů v nedílnost účinku nápaditě zvoleného a sošně komponovaného celku. Zároveň konstatujme hlavní pohnutku autora - užívat si světelných proměn motivu. Jeho spády komentoval intelektuál mezi fotografy, Jaromír Funke. Byl o generaci mladší než Růžička a v začátcích si od něj nechal poradit.

Drahomír J. Růžička měl být vynikající společník. Nikdy prý nementoroval, zato při večerních debatách v Českém klubu fotografů amatérů odhaloval technické záhady svých prací. I Funkemu slouží ke cti, že získané poznatky publikoval. Růžičkovu pražskou výstavu charakterizoval roku 1925 tím, že autor nejde po barvitosti námětů: 'A jakožto piktorialista, libující si v krásách valérů a ve výrazové lahodnosti předmětů, pohybuje se výhradně v mezích romantického impresionismu, kteréžto harmonii podléhají i jím viděné mrakodrapy technické Ameriky, jsouce vždy obklopeny zářivou lesklou atmosférou, jež se stává jádrem romantičnosti.'

Funke Růžičkův přínos posléze bilancoval medailonem z roku 1936 - vydaným rovněž ve Fotografickém obzoru. Je psán v uctivém tónu, avšak z nepřehlédnutelně pokročilejších pozic: kompozice glosuje jako kultivované, leč komisní. 'Příkladem jsou některé jeho fotografie mrakodrapů, osvětlené nízko stojícím sluncem. Pak tato velkolepá díla člověka vystupují hrůzně ve své monumentalitě a proměňují se v pohádkové hrady, okouzlující velkolepostí plastiky, tvaru a světla. [...] Bylo to v určitém smyslu zjevení, že pouhým ofotografováním lze docíliti takových vynikajících výsledků, jejichž podmínkou bylo dobře vidící fotografovo oko. [...] Dřívější práce s měkkými objektivy, dodávajícími fotografii umělou náladovost, byla zcela rozumně nahrazena opět ostře kreslícím objektivem.'

Na oslnění českých fotografů se podílela vynikající jakost pozitivních materiálů Kodak, pro něž znalec fotochemie Jan Lauschmann nenacházel v evropském měřítku obdoby. V časopiseckých vzpomínkách nám tento pamětník zachytil Růžičkovu vášeň pro časné letní světlo, jemuž prý vyrážel v ústrety před rozedněním. V článku Zkušenosti městského amatéra, psaném pro Fotografický obzor roku 1922, Růžička upřesnil: 'Když je slunce již trochu výše, hodinu nebo dvě po svém východu, jest nálada nejpůvabnější. [...] Velmi malebné kousky lze nasbírati na březích sadových jezírek, zvláště je-li pozadí poněkud změkčeno lehkými parami nebo slabou mlhou (a za takových dnů dostávám nejlepší výsledky), jež dodávají obrázkům neobyčejné krásy.'

Mezi českými krajany v New Yorku oblíbený gynekolog Drahomír J. Růžička býval v katalozích veden i s titulem zkráceným na obecnější Dr. Názvy jako A Bridge in Venice, Monumental Stairway, An Old Wall - Prague nedoprovázely letopočty. Podobně jako jeho kolegům nešlo Růžičkovi o pravdu doby, nýbrž o nadčasovost. Nejzdařilejší záběry svěřoval platinovému papíru. Cena exponátů bývala exaktně vyčíslena. Když v roce 1933 obeslal 16th Annual International Salon of Pictorial Photography, dal se vedle Růžičky ($ 8) pořídit třeba Leonard Misonne ($ 12-18). V lednu je vystavovalo Los Angeles Museum, v únoru M. H. De Young Memorial Museum, San Francisco, California. Sletů na takových adresách se zúčastňovali i skuteční umělci mezi fotografy. Vždyť nejúspěšnější český účastník salonních klání byl plně profesionalizovaný František Drtikol. Jenže autorské výstavy se tenkrát pořádaly vzácně a tak pilní fotografové obesílali kvůli satisfakci i třicítku salonů ročně. U Růžičky ovšem nenajdeme akty nostalgicky se ohlížející za krásou modelek, ani kompoziční výstřelky. Jeho práci rekapitulují dvě monografie (1959 a 1990).

Drahomír J. Růžička a Jan Lauschmann - přes manželky rodinně spříznění muži zaujatí fotografií - si až do Růžičkova skonu dopisovali. Proto je známo, že Čechoameričan pořídil poslední výstavní zvětšeninu v čtyřiaosmdesáti letech. Nazval ji příznačně Newyorská imprese. Datací 1954 zároveň dovršil půlstoletí od svých fotografických začátků.

Jako zajímavou postavu minulosti připomněla Růžičku výstavní síň PPF Art v replice Sudkova ateliéru již roku 2001. Jednalo o monochromatické exponáty, jež jedině vystavoval i sám autor. Když se koncem 30. let chopil moderní pestrobarevné inverze Kodachrom, zacházel s ní jinak, než s fotografiemi černobílými. Expozice kinofilmových diapozitivů - určených k promítání - připomínají nálady vídané v 70. letech Joelem Meyerowitzem nebo Williamem Eggelstonem. V Růžičkově druhé monografii píše Daniela Mrázková o Janem Lauschmannem pečlivě uchovávaném souboru několika set diapozitivů, z nichž prý byl představen výběr na samostatné 'barevné' Růžičkově výstavě při kolínském veletrhu Photokina 86. Coby časopisecká redaktorka však zveřejnila Lauschmannovo svědectví o pouhých několika diapozitivech, zaslaných Růžičkou na ukázku do staré vlasti po druhé světové válce (srovnej Revue Fotografie 1974/2). Scenerie New Yorku s červenými nátěry lodní paluby v popředí se díky tomuto zdroji vrací do fotografické literatury na způsob evergreenu. Rozumí se, že barevné ladění reprodukcí se případ od případu proměňuje. Neměl by však kolísat letopočet. Při prvém zveřejnění byl snímek opatřen datem 1940. Stalo se tak na výstavě Padesát let moderní barevné fotografie, uspořádané Manfredem Heitingem. Referát Zdeňka Kirschnera o Photokině 86 dokládá dva růžičkovské exponáty v sumarizující přehlídce (viz Revue Fotografie 1987/2): samostatná výstava v Kolíně nad Rýnem budiž tedy anulována co monografistčino bájesloví. (Nicméně kolekce adjustovaná na aluminiu naznačuje, že exponátů bylo připraveno šest.)

V katalogu Co je fotografie. 150 let fotografie / What is Photography. 150 Years of Photography uvedla Mrázková k dotyčnému snímku letopočet 1936, na němž trvala i jakožto redaktorka (Fotografie Magazín 1996/4). Jí rozšířená legenda je sugestivní: při (posledním) odjezdu ze staré vlasti si měl roku 1936 Růžička pořídit přístroj pro sběr cestovních suvenýrů, menší kameru Kodak Retina... Jenže pamětník onoho srpnového loučení Lauschmann vedl na pražské FAMU (roku 1980 Jiřím Bursíkem obhájenou) diplomní práci Dr. D. J. Růžička - život a dílo, kde je opakovaně začátek Růžičkovy práce s pestrobarevnou inverzí vymezen rokem 1939. Nejpřesnější dosažitelné označení exponátů tudíž zůstává přibližné: New York, 30.-40. léta. Josef Moucha

Literatura: Jeníček, Jiří: Drahomír Josef Růžička. Praha, SNKLHU 1959, s. 19. Peterson, Christian A. - Mrázková, Daniela: The Modern Pictorialism of D. J. Ruzicka / Moderní piktorialismus D. J. Růžičky. Minnesota, Minneapolis Institute of Arts 1990.