O nás

Dokumentárním fotografiím Pavla Štechy jsem začal rozumět až s přibývajícím věkem. V letech osmdesátých mne jeho chladný analytický přístup neoslovoval. Jeho fotografie mi připadaly banální a obrazově neatraktivní. Míjela mne tehdy jejich vypointovanost a rafinovaná věcnost, natož abych si všiml ironie a humoru, které jsou jednou z možností interpretace Štechových fotografií. Ten humor je jemný a nevtíravý, přitom však vždy respektující ty, kteří jsou objektem jeho zájmu.

Štecha byl jako fotograf především komentátorem událostí. To byla jeho nejsilnější poloha. Jako komentátor být tím, kdo se účastní, přitom však stojí stranou. Lehký odstup, který je z jeho fotografií cítit, odpovídal, myslím, jeho životnímu naladění a odrážel jeho osobnost. Byl členem a především iniciátorem společenství cyklistů, běžkařů či turistů, jako fotograf pracoval nejraději se spřátelenými architekty nebo sociology, jako pedagoga jej možná ze všeho nejvíce přitahovalo utváření „ateliérové rodiny“. To byla jeho výsostná území, vše ostatní byl vnější svět, který jej bytostně zajímal, svůj osud s ním ale sdílel jen velmi opatrně.
Typická pro jeho rukopis je pregnantnost vyjádření prostá používání berliček vizuálních efektů. O to přesněji a promyšleněji využíval prostředky fotografického jazyka. Jeho fotografie jsou často vnějškově obyčejné, zvětšeniny nikdy nebyly přehnaně cizelované. Veškerá pozornost diváka byla směřována ke sdělení a pointě každé fotografie, čehož Pavel Štecha dosahoval oproštěním obrazu od všeho nadbytečného. Každá fotografie měla být schopna stát sama za sebe, současně ale vždy přemýšlel o výpovědi ve větších souborech, kde jednotlivé fotografie skládají celek do obrazu reality, jak ji vnímal on. Vždy trval na analytickém a intelektuálním přístupu k tématu, zajímaly jej všechny souvislosti námětů zkoumaných prostřednictvím fotografie. Jeho subjektivní vidění odráželo tehdejší šedivou realitu a současně vyvolávalo konfrontací s obecně přijímaným pohledem. I proto zřejmě prakticky již od svých profesionálních začátků v raných sedmdesátých letech spolupracoval na mnohých sociologických studiích a řada fotografií, které jsou dnes považovány za jeho volné práce, vznikly v rámci takové objednávky. Jeho zvídavost i poctivost v přístupu ho vedla dál než k prostému splnění zakázky. Ostatně to byl do značné míry i jistý dobový rys – svět tehdy neuháněl bláznivě vpřed a umožňoval luxus zabývat se některými tématy hlouběji a dlouhodoběji, alespoň v některých šťastných konstelacích. Navíc většina takových prací vznikala spíše navzdory politickému systému, a tak v sobě taková práce nesla ještě rovinu čehosi opozičního, tedy pocitově svobodného.

Vzpomínám si na jednu debatu počátkem devadesátých let s Pavlem Štechou, tehdejším obrazovým redaktorem deníku Prostor. Trochu jsem se s ním tenkrát přel o schopnost dokumentární fotografie působit na společenské změny. K mé tehdejší mladické víře v tuto vlastnost fotografického obrazu byl velmi skeptický. Pavel Štecha svým fotografováním o změnu světa neusiloval. Snad ale jeho dokumentární fotografie i po mnoha letech dokazují, že se mu tímto specifickým vyjadřovacím jazykem podařilo říci něco obecně platného o světě, ve kterém žil, tedy i o nás.


Michal Hladík
září 2015