pod průhledem

Cílem Michala Ureše při komponování výstavních celků je vzbudit zdání nahodilosti. Výzvou mu je naložit se snímky tak, aby mezi nimi obrazně vzato „vznikla co největší vzdálenost, kterou ale stále bude možné překročit“. Za zdáním nahodilosti přitom stojí přísná selekce a přesné rozvržení fotografií v galerii, tedy vytvoření vizuálního pole pro pozorné lidské smysly. Ureš pochopitelně počítá se schopností lidské mysli propojovat viděné obrazy porovnáním i asociacemi.

V Ateliéru Josefa Sudka snížil počet fotografií na jakési funkční minimum. Sestavil ho zejména (!) z fotografií městské krajiny a jejích detailů. Několikrát se zaměřil na fragment, který se ve městě ocitl druhotně jako průvodní jev jeho užívání. Když na chvíli opustíme Ureše a rozhlédneme se po současném výtvarném umění, spatříme, jak rozšířená je přitažlivost takových detailů. Architektonický rozvrh města vždy časem praská a na uvolněných místech se prosazuje jedinec - obyvatel. S touto novou vrstvou organizace životního prostoru se to mát podobně jako s travou mezi dlažebními kostkami. Pravidelně ji někdo vytrhává a ona opět vyrůstá. V prostoru města to může být otlučený roh domu, bednění nebo květináč, kterým někdo zkrášlil chodník.

Michal Ureš se chová se jako prospektor, který prošel džunglí. Z cesty přinesl několik vzorků a z nich nás nechá usuzovat na celek. Jakoby náhodně se mu mezi vzorky z exteriérů přimotá fotografie skleněné desky stolu s rozsypaným pylem. Připomněla mu něco, co spatřil venku, třeba tu námrazu na rostlinách na hřbetě strženého svahu, a tak soudí, že to nějak souvisí. Myslím, že podobným smíšením odlišného a přitom podobného vznikla řada fantastických vyprávění o nových zemích a kontinentech. Ureš konstruuje podobnou situaci, aby naše životní prostředí vrátil imaginaci.

Jiří Ptáček