Případová studie: Neviditelnost

Fotografovat neviditelnost je tautologická výzva. Fotografie je po celou svou historii natolik spjatá se zobrazováním něčeho, že opak se zdá lákavou, i když ne zcela naplnitelnou výzvou. Ale fotografie od počátku sloužila i k zobrazování toho, co je neviditelné, napomáhala k rozšiřování obzorů viditelnosti.

Anna Orlowska podrobila vizuální umění rozsáhlému výzkumu a shromáždila předlohy neviditelnosti. Z této rešerše vyvodila tři aspekty zakrývání – technologické a fyzikální postupy, co zůstává skryté smyslům, například světelné paprsky, které obtékají předmět a nechávají ho „netknutým“. Tak se u ní objevují motivy, jako je „neviditelný tank“ nebo „plášť neviditelnosti“. Neviditelnost ale můžeme vnímat také jako sociologický jev, například román Neviditelný Ralpha Ellisona sleduje sociální situaci obyvatel černé pleti v Americe  sto let po občanské válce a v české společnosti můžeme podobně popsat praxi před rokem 1989 „uklízet“ mentálně a tělesně postižené lidi z běžného života do ústavů na okraje vesnic a do pohraničí. Třetím pojetím neviditelnosti, které Anna Orlowská rozeznává, je symbolické chápání, co je skryto za metaforickým závěsem, tedy to, co vzdoruje smyslovému poznání, jako jsou náboženství, legendy a mýty. [Záložka]

S neviditelností můžeme pracovat například tak, že simulujeme mimikry z oblasti přírody, vojenství nebo kouzelnictví, tedy fotografovat návody, které by vizualizovaly strategie, jak je možné nebýt spatřen. Můžeme odkrývat mechanismy moci, například fakta ukrývaná státy nebo armádami před veřejností nebo náboženská tabu. Vedle toho také můžeme studovat životní podmínky lidí neviditelných uvnitř tkáně společnosti, ať už o tuto neviditelnost stojí, nebo byli marginalizováni na společenský okraj.

V nejnovějším projektu se zájem Anny Orlowské přesunul k odtajnění, uspořádání, vysvětlení. Pro naplnění této vize si vypomáhá citacemi vědeckých postupů a archeologicky bádá v oblastech vizuality, techniky a vědy. Inspirovala se poznatky z oblasti vojenské techniky, přírodních věd, iluzionistů, stejně jako hollywoodskou produkcí, aby rekonstruovala postupy kamufláže nebo předstírání. Fotografuje často zobrazované motivy bez očekávané přítomnosti hlavního předmětu, inscenuje shluky energií i černé díry, snaží se zachytit nervně intenzívní motiv prázdna. Tím vědomě ustoupila ze své obvyklé role, kdy je známa vizuálně atraktivními inscenacemi inspirovanými zábavným průmyslem, módní fotografií i filmem. Nynější fotografie nepředkládají spektákl čitelný na první pohled. Pro množství přítomných vizuálních odkazů musíme postupně rozklíčovávat řadu souvislostí, její fotografie se tu k nerozlišitelnosti prolínají a autorka se tak stává spíše umným dýdžejem, usměrňovatelem nejrůznějších informačních toků.

Tomáš Pospěch