Privatissima – Nocturno

vernisáž: 2.7.2008

koncepce výstavy: Helena Blašková, Josef Moucha

Sudkova nokturna

Dostává-li se Sudkovu dílu v naší době vrcholného uznání, pro něž – přes všechny úspěchy autorova života – nenacházíme v minulosti obdoby, znamená to, že fotografii již začínáme přiznávat význam odpovídající dosahu média v oblasti umění. Sám Josef Sudek se o to zasloužil mimořádnou inspirovaností, hlavně ale překvapivým přechodem od moderní jednoznačnosti k manýrismu postmoderny. Obrat lze sledovat i v druhém komorním tematickém výběru řady Privatissima, tentokrát doplněném o čtyři Sudkem vystavované fotografie. Kompozice Příchod večera z cyklu Vzpomínky patřila dokonce k autorovým nejoblíbenějším dílům.

Kolekci ozvláštněnou proměnlivými kombinacemi přirozeného a umělého světla rozšiřoval Sudek za zšeřelých soumraků, prozařovaných v tvůrčích začátcích mihotavými paprsky plynových luceren.

Druhou okolností výstavy Nocturno je intimita kontaktního průmětu negativu v pozitiv.

Další souřadnice je časová. A na této ose lze číst, stejně názorně jako v archeologických vrstvách, nakolik osobní se v průběhu desetiletí Sudkovy noční vize staly. Privatissima nebyla určena veřejnosti a nejsou tedy datovaná, k hrubému rozlišení ale odkazuje úprava: bílé rámce patří fotografiím exponovaným před druhou světovou válkou, tmavý lem zpravidla dostávaly ty pozdější.

Nejlepší příležitost k profesionalizaci skýtala začátkem 20. let Státní odborná škola grafická. Obor fotografie a kinematografie vedl Karel Novák, sám absolvent a svého času pak pedagog C. k. učebního a pokusného ústavu pro fotografii a způsoby reprodukční ve Vídni. Pro klasicitu onoho muže měl student Sudek méně pochopení, než osvědčil vůči svému žáku učitel. Sudek doceňoval Nováka teprve později.

Jako začátečník si potrpěl na efekty elektrického svícení. Obdivoval je v hraných filmech a byl odhodlán aplikovat je při portrétování: „Tak mně asistent Pravenec opatřil dvě žárovky, pětistovky, takový ty veliký, a tím jsem fotografoval portréty. To víte, jak to mohlo vypadat, nota bene, to jistě Nováka čerti brali. On tam měl sádrový modely těch antických portrétů a nutil žáky fotografovat je při denním světle. [...] Dneska vím, že to denní světlo jako je. Prostě jsem se k tomu musel nějak dokousat, to jináč nejde.“ [ANDĚL]

Sudkova cesta k měkkému rozptýlenému světlu vedla přes svatovítské triforium, kde se na gotických bustách přiučil to, co za Novákova školení zanedbával. Způsob, jak světelně budovat obrazový prostor, nehledal ovšem snadno.

Dataci vystavených fotografií z konce 20. let zpřesňují stavební úpravy Pražského hradu: k pokládání nové dlažby před katedrálou totiž došlo s podzimem 1928. Je zřejmé, že Sudka tou dobou elektrické světlo svádělo k fotografování pražských architektur. Čtvercové záběry stavěl na kontrastu, neměl však vybavení vhodné k postižení monumentality námětů. Intenzivnější iluze hloubky snímku dociloval povýtce popisně – tehdy, mohl-li druhý obrazový plán rámovat průhledem v plánu prvním.

Josef Sudek proslul tím, že dokázal zobecňovat své zkušenosti a jednoduše pojmenovávat složité věci; říkal třeba, že každý tvůrce může do pětatřiceti experimentovat, ale pak už musí vědět, oč mu jde, a usilovat o to: „A od padesáti do šedesáti, to už je každej den neopakovatelnej. To už se nedá smazat. To už to, co děláte, musí být vaše vyznání.“ [ŘEZÁČ – MLČOCH]

Od 40. let předjímají některé Sudkovy fotografie koncept minimalistické výstavby díla. Nocturno naznačuje nekonečné možnosti variování základních optických prvků, jimiž jsou světlo a stín. Ani na tomto poli Sudek nepolevoval v subjektivizaci tvorby, naprosto odporující všem oficiálně platným pravidlům socialistického realismu.

Za pokračujících podvečerních toulek Prahou si připomínal kánon piktoriální krásy svého jinošství. Noc stírá podrobnosti a tím realismus média – podobně jako tvárné postupy secese. Protipólem reflektory kontrastně řezaných snímků z 20. let se po druhé světové válce staly matné šerosvity a měkká bílá tma vltavských mlh.

Josef Sudek věděl, že tvoří ve světě – a pro svět – disharmonie. Jeho kreativita měla romantickou povahu a zachovávala si svébytnou pozitivitu. Vstřícnost rozpoložení mu dovolila obdarovat fotogenií souladu nejenom své současníky.

Josef Moucha

Odkazy:
ANDĚL, Jaroslav: Josef Sudek o sobě. Praha, Torst 2001, s. 101–102.
FÁROVÁ, Anna: Josef Sudek. Praha, Torst 1995, s. 120–121.
KUSÁK, Alexej: Malé fotografické panoráma. Hovoříme s Josefem Sudkem, Kultura III, 1959, č. 5, s. 1.
ŘEZÁČ, Jan – MLČOCH, Jan (ed.): Růže pro Josefa Sudka. Praha, Správa Pražského hradu 1996, s. 197–198.