Privatissima - Poznámky, 50. - 70. léta

Vernisáž: 5.9.2007

Koncepce výstavy: Josef Moucha, Helena Blašková

„Dám hodně na instinkt. Člověk ho nikdy nesmí otupit tím, že by chtěl vědět všechno. I kdyby se mu to nakrásně povedlo, ztratí instinkt a bude jenom všechno vědět...” - Josef Sudek [KŘESŤAN 1976]

Fotografie Josefa Sudka se do jeho ateliéru často vracejí. Přesto je třeba zopakovat, že fotograf přišel na svět 17. března 1896 v Kolíně a zemřel 15. září 1976 v Praze: právě k výročí skonu je pořádána komorní výstava Privatissima - Poznámky, 50. - 70. léta.

Bezprostředně po Sudkově úmrtí převládly v interpretaci odkazu anekdoty, jež dával nejednou k dobru už sám umělec. Časopis amatérského Svazu českých fotografů Dobré světlo publikoval řadu staronových historek: kdekdo chtěl totiž svou troškou přispět do mlýna. Připomenu alespoň \'Sudkovu ruku, která byla neobyčejně velká - asi proto, že měl jen jednu a všechno s ní musel dělat\'. Citace je příznačná pro ztrátu měřítka. Zatímco většině nekrologů odraz skutečné velikosti tvůrce chyběl, bujela mytizace.

Hledání podstaty Sudkova obrazu v takto narostlém lese napomáhá zpřístupnění záběrů exponovaných na malý formát. Sudek si uvědomoval jejich příbuznost s malířskými skicami a sám je po druhé světové válce vystavoval. Kontaktních průmětů skleněných desek přiložených přímo na papír užíval ovšem již v meziválečných dobách funkcionalismu: byl to nejjednodušší způsob zhotovování náhledového pozitivu.

Sudkova potřeba subjektivity si žádala přechod od funkční zvětšeniny k intimitě. A právě kontakty inspirovaly tvůrčí zvrat. Nejenže dovolují pozitivu zachovat podrobnosti negativu v nejjemnější škále: jakmile Sudek přistoupil k rámování pozitivů černými plochami, přestal jejich obsah záviset na iluzivním průhledu do vnějšího světa.

Josef Sudek podstatně obohatil své fotografie tím, že začal souběžně s reflexí námětů rozvíjet i komentář k jejich proměně médiem zobrazení. To je kvalitativní zlom. Dílo tím přechází od zobrazování k vyobrazování: úběžníkem pak není výhradně vnější svět, fotografie zároveň ukazují ke svému tvůrci. Ten nabízí namísto zdání moderní jednoznačnosti věcí a jevů postmoderní mnohoznačnost jejich obrazů.

Exponáty z částečně vystavené soukromé sbírky autor nepopsal. K zdůvěrnění vnímání nicméně přispěl názvem cyklu Poznámky. Na způsob privatissim pojmenované fotografie představují umělcovo vyznání. Nejde o jednoduchou záležitost neproblematického jasu. Sudkovo světlo se k divákům prodírá z tajemna melancholie.

Josef Moucha