První pád je já

Tělo je mlčenlivé — možná vypovídá, ale nemluví — nedává nám možnost vyčíst z něj, co se děje pod kůží. Jeho jazykem mohou být pouze gesta, pohyb — zavřít oči, zatnout zuby, rozkročit nohy, zatahat za vlasy, to všechno ovšem má také svůj příběh, který se nedá přesně určit, natožpak z fotografie. Johana Pošová ovšem nakonec toto mlčení přijímá, je výchozím bodem a nakonec i horizontem jejích fotografií, i přesto, že si uvědomuje marnost pokusu dojít až tam, kde pohled končí, k nějaké odpovědi či výpovědi; protože o to tady nejde. Přijímá mlčení jako vědomé prokletí, se kterým se nehodlá smířit, pokouší se zachytit vnitřní skrze vnější. Nepřestává zde ovšem platit věta Roberta Bressona „Žádná psychologie, (která objevuje jenom to, co dokáže vysvětlit)“, neboli mlčení také jako výraz odporu proti předem známým odpovědím.

Tělo je na hranici mezi vnitřním a vnějším a fotoaparát se mu v něčem podobá, něco nám říká i o vnitřní krajině člověka, který ho používá. Ukazuje nám samotný pohled fotografa, jehož fyzické tělo se TEĎ stává spouští i médiem, dalším prostředníkem obrazu putujícího až k sítnici posledního diváka, TEĎ. Fotografie je pak momentem překvapení prožívaným stále znovu, vytrvalým úžasem. Ovšem o to tady taky nejde, spíše možná o to, učinit možným pohyb směřující od vlastního já k druhým a od druhých k já. Vkládání, váhání, vkrádání..

Jestli má tedy tělo opravdu nějakou podobnost s fotoaparátem, můžeme snad říci, že Johana Pošová je spíše hematologem než psychiatrem.

Přestože na jejích fotografiích vidíme téměř výhradně osoby, nejsou to portréty, a to nejen proto, že jsou většinou zbavené tváře, ale také jednoznačné identity; portrét nikde nevidíme, nikde nevidíme tvář. Jedná se o postavy, charaktery, osobnosti, figury, figurky, bytosti, modely? Lidé jsou tu nějakým způsobem prázdní, dá se do nich vstoupit? Asi ne, spíše prostě zaplňují svět svébytné mytologie, ve kterém jsou slova já a ty nerozlučitelnými polaritami jediného subjektu.

Fotografování Johany Pošové je ve skutečnosti záznamem tance, opět marným hledáním nějakého slova—gesta, které by narušilo mlčení. A možná je to tango, kroky vpřed střídá stejný počet kroků vzad, rytmus ofenzív a opouštění, houpy hou, a v tom pohybu je stále přítomna i jeho nekonečnost, každý krok vpřed totiž jenom odkryje další, lehce protržitelné vrstvy skutečnosti. Stejně tak jako i krev je nekonečně hluboká.

Fotografie Johany Pošové nejsou místem tradičních vztahů mezi fotoaparátem a jeho objektem, mezi divákem a fotografií, mezi viděním, vnímáním a myšlením, nýbrž důsledně autonomním obrazovým prostředím, kde slova, myšlenky, emoce, obrazy, pojmy atd. získávají zcela novou syntax i sémantiku. Vtahují nás do světa, kde jsou od základu přeskupovány nejenom naše představy o světě, ale dokonce samotný jazyk našich představ. V tomto smyslu by bylo jednodušší mluvit o nich spíše v mezích toho, co ve skutečnosti nejsou, protože jazyk na ně nestačí. Johana Pošová to všechno nemá plně pod kontrolou, raději jen tak vyslovuje, než aby popisovala, což jí přinejmenším umožňuje bezpečně se vyhnout ilustrativnosti.

A smysly jako by měnily svou kompetenci, tedy lízat fotografie, odřít pohled, slyšet pohyb, přičichnout k něčemu, co je drsné a škrábe to a pálí, (ale kde to na nás vlastně takto působí?), a tahle otázka nás zase vrací zpět k jejímu začátku, k nám. Až to někdy bolí, jednoduše po těle, je to proud, nitrožilní tlak, je to surová i syrová síla umožňující člověku stát, co je Johaně Pošové impulsem vytvářet z okamžiku obraz.

Štěpán Pech