Psaní sahá daleko…

Vernisáž: 17.1.2007

Kurátor: Helena Blašková

Marguerite Duras se v úvodu jedné ze svých posledních próz Psát důvěrně svěřuje se samotou, kterou pro sebe stvořila ve svém domě ve francouzském Neauphlu, aby mohla napsat pro ni 'dosud neznámé knihy,' ze kterých by se dozvěděla, ona i ostatní, že je spisovatelka, vypravěčka příběhů, přestože (jak uvedla jinde) 'příběh jejího života neexistuje. Nemá střed. Není to cesta. Není to linie. Jen prázdný prostor, v němž vzniklo přesvědčení, že kdosi je, ale není to pravda, není nikdo.' Tereza Sochorová nazvala svoji výstavu v Ateliéru Josefa Sudka 'Psaní sahá daleko…', tedy upraveným citátem z výše jmenované knihy od Duras. Ze stejné literatury je také příběh o smrti mouchy, který Sochorová použila v dominantní práci celé výstavy, v třináctimi-nutové animaci Čtenářka. Zkušenému čtenáři a filmovému divákovi by rozhodně výstava mohla dílo Duras připomínat, přesto je tato inspirační příbuznost právě tím, co autorka svojí výstavou nejvíce zpochybňuje.

Animace Čtenářka byla původně černobílou fotografií zachycující matku Sochorové, jak si na sluncem prohřáté zahradě krátí chvíle těhotenství čtením neznámé knížky a posloucháním rádia. Teprve ozvučením fotografie a zanimováním malého detailu obrazu vytvořila autorka ze statické momentky, původně určené k rozjímání nad starou rodinnou událostí, časoprostorovou platformu k inscenaci a rekonstrukci dalších příběhů. Setrvalý tok řeči, ženský monotónní hlas vyprávějící příběh plně vyplňuje celých třináct minut animace. Je tichý, podbarvený bytostnou úzkostí, ale i přes občasná zaškobrtnutí snadný a nezúčastněný. Jakoby čtený do prázdna, jako kdyby neměl své konkrétní posluchače ani konkrétní vypravěčku, protože ta může být směsicí hned několika osob (autorky textu, fotografky za kamerou, čtenářky v zahradě, dcery v jejím břiše). Existenciální osamělost literárního úryvku je tu podtrhnuta způsobem, jak Sochorová sama text namluvila. Jeho automatismus ruší jen směsice šumu, praskání, melodií a hlasů typická pro funkci automatického ladění radiového vysílání. Tento zvukový rádiový background je spojen právě s onou jedinou obrazovou animací Čtenářky, s rozkmitanou ručičkou rádia, která stále přejíždí po displayi zleva doprava. Zatímco zvukově je rádio pozadím vyprávění, obrazově strhává pohled a je přední narativní linií, její nejasnou skicou. Divák netuší, proč se ručička stále pohybuje, je-li rádio porouchané, nebo ovládané na dálku? Sochorová si záměrně pohrává s několika paralelními dějovými liniemi, s hierarchií jejich vnitřní i vnější struktury, nabourává mechanismy lineárně vnímaného života. Využívá k tomu znakovou povahu skutečnosti, kterou lidské oko i jazyk snímá i popisuje jinak než fotografie nebo film, které odkrývají běžně nevnímané detaily a pohyby skutečnosti, ale tím také mohou zakrývat její jasnou soudržnost a konkrétnost.

Neméně důležitou součástí 'inscenace' Psaní sahá daleko je zarámovaná dvojice portrétů chlapce a mladého muže. Jakoby jeden vypadl z oka druhému, oba sedí ve stejné pozici, oba hrají na kytaru, oba obývají do detailu stejný pokoj. Jenže opět jde o manipulovanou fotografickou rekonstrukci zlomku příběhu, který doplňuje Čtenářku, ale zároveň také ubíhá po vlastní ose. Jeden z vyfocených je ve skutečnosti autorčin otec, ten druhý kamarád a spolužák. Navzájem se až do vernisáže výstavy neznali, proč je ale Sochorová takto sblížila, který je vlastně který, a co nám mají připomenout? Tato dvojice portrétů nám opět zároveň odhaluje a utajuje jednoznačné vyznění celku, další 'co' a 'proč' výstavy v jejich původní izolovanosti a samotě.

Čtenářka je promítána v domácích proporcích přímo na stěnu místnosti, ateliérové okno do zahrady zakrývá poloprůsvitná černá látka, jediné co místnost se dvěma křesly, stolkem pro projektor a rámem s fotografiemi osvětluje je téměř statický obraz animace. Návštěvníci jsou pouštěni do zavřené místnosti po jednom, příběh ze sluchátek jim 'bzučí' přímo do hlavy a tak nevyplňuje místnost, jak to známe z tradičních filmových sálů. Hlas a zvuk Čtenářky vnímáme jen v omezeném vnitřním prostoru těla, časoprostor diváka tím není zcela odtržen od časoprostoru artefaktu, ale je opět záměrně izolován a tím zvýrazněn v jeho nekonečné proměnli-vosti a samotě, kterou Sochorová podtrhuje právě tím, že sugestivně popisuje nevýjimečné detaily a znaky běžné skutečnosti.

'…Všechno kolem nás píše. Nakonec si toho musíme všimnout, všechno píše. I moucha, moucha píše. (…) Píšeme, aniž o tom víme. Píšeme, když se díváme, jak umírá moucha. …' Tereza Sochorová nám svojí výstavou Psaní sahá daleko... popisuje svůj příběh. Nechává jej mozaikovitě vyrůstat z bezvýznamných událostí, z detailů neredukovatelné skutečnosti i z útržků bezbřehých fabulačních skic. Oživuje vzpomínky, animuje a připomíná staré rodinné momentky i literární texty, mixuje myšlenky s pocity o samotě i sounáleži-tosti, o smrti i narození, o psaní i nepsaní, šílenství, svobodě, tvůrčí práci... Výsledek je ale více sugestivním cyklickým stavem, než dramatickou zápletkou plynoucí odněkud někam, velmi intimním pocitem s úlomkovitě nedotaženými obrysy prožitých emocionálních i intelektuálních zkušeností. Příběh, který nám Sochorová vypráví nemá střed, není narativní cestou ani linií a je to možná pouze divákova iluze, že v jeho zinscenování není sám. S určitostí by se o něm dalo také mlčet, protože slovy Marguerite Duras 'můžeme také nepsat, zapomenout, že je nějaká moucha. Jen se na ni dívat.' a zjistit, že výstava nám '…nic nepřipomíná. To znamená, že dosáhla autorovy prvotní samoty.'