Radši bych byl andělem

Vernisáž: 5.12.2006

Kurátor: Helena Blašková

Je přitažlivé pohrávat si s myšlenkou, že tuto výstavu bude návštěvník v prvním okamžiku považovat za díla zapomenutého surrealisty šedesátých nebo dokonce třicátých let. Přítomné koláže jsou ve skutečnosti raným dílem performera, konceptualisty a malíře Jiřího Kovandy. Vystavení koláží, které autor až donedávna vnímal jako práce hluboko pod hranicí zveřejnitelnosti, není projevem maso-chismu. Přiznání se k těmto hříchům mládí mělo být původně součástí výstavy mapující různé polohy Kovandovy 'práce s fotografií'. Autor se nakonec rozhodl koláže vystavit samostatně, doplněné o něko-lik současných interpretací vlastních juvenilií.

Koláže pocházejí z let 1972 až 1973. Tehdy bylo Kovandovi necelých dvacet let, pracoval jako země-měřič a na večerní škole se chystal na maturitní zkoušky. Díky svému příteli, který se zajímal o moderní umění, stačil na konci šedesátých let shlédnout několik výstav avantgardního umění. (Jiří Kovanda například připomíná výstavu Marcela Duchampa v Galerii Václava Špály). Zdrojem informací mu byly knihy o moderním umění, stará čísla Světové literatury nebo jediné číslo časopisu československých surrealistů Analogon z konce šedesátých let. Jako mnoho jiných mladých lidí byl Kovanda okolo svého osmnáctého roku zaujat veristickým surrealismem. Pokoušel se kreslit výjevy v duchu Dalího či Ernsta a objevil pro sebe i koláž. Jako výchozí materiál mu posloužily obrázky z časopisů Květy a Mladý svět, jako nástroje používal nůžky a bílou lepicí pastu.

Většina Kovandových koláží pracuje s tradičními surrealistickými náměty a rekvizitami. V krajině, která působí jako divadelní jeviště, objevíme tvory složené z částí lidských těl či strojů. Autor kombinuje prvky, jež k sobě běžně nepatří a vzájemně vytvářejí snovou, erotickými symboly nabitou atmosféru. Nejde ovšem o díla zcela odvozená. Svádí nás hledat v nich prvky Kovandových zralých prací, a současně v jeho pozdější tvorbě objevit ohlasy východisek, která již tyto koláže nabízejí. Obří rtěnky v poli připomínají pop art nebo návrhy utopické architektury ze šedesátých let. Zavedené surrealistické estetice se vzdaluje i jednoduchá kombinace zasněženého údolí a nahého domorodce. Snad nejosobitější je koláž Hlava z roku 1972. Místo křečovité dramatizace a zumělečtění obyčejných výjevů zde tvůrce postupoval opačně. Dobový umělecký snímek zasněžené krajiny zbanalizoval přidáním kopacího míče a modelu hlavy. Spíše než poetická tvarová paralela tato kombinace působí jako suché konstatování, jako sdělení v neznámém obrazovém jazyku.

Zkusme to i z opačné strany: Kovandovu akci Kožich z roku 1982, při které nasadil plyšový kryt na konec zábradlí, můžeme vnímat jako surrealistickou instalaci v duchu Meret Oppenheim. Zanechal-li kdesi u popelnic krabičky suchých květů červeného a bílého rododendronu, šlo o doslovnou realizací poetického libreta surrealistického ražení. Do jisté míry surreálného efektu nepatřičné kombinace materiálů využívají i některé zcela současné Kovandovy instalace (zeď / sušenky). A Kovandovy postmoderní obrazy z osmdesátých let nejsou ve svém principu ničím jiným než malovanými kolážemi.

Jiří Kovanda si nad dlouho neviděnými kolážemi z počátku sedmdesátých let vzpomíná na zvláštní pocit uspokojení, který tehdy cítil. Uvědomoval si, že tato dílka už mají určitou kvalitu. S jako nesplnitelným snem si začal pohrávat s myšlenkou, že by třeba jednou mohly být vystaveny. Po roce 1973 však tvorbu koláží opustil. Místo toho se začal soustavněji zabývat kresbou a prvními, často ještě nedokumentovanými akcemi. Surrealistické koláže na dlouhá desetiletí zmizely v jeho archivu. Jejich současné zveřejnění již asi nenaplní dávný sen. Stává se především svědectvím, komentovaným vlastními novými pracemi, o uměleckých počátcích Jiřího Kovandy.

Tomáš Pospiszyl