Ruce básníků

Ruce básníků / Hands of Poets

Záměr fotografovat ruce básníků jsem pojal na začátku devadesátých let. Se svou myšlenkou jsem seznámil Roberta Portela, který mi pak pomohl projekt uskutečnit. V roce 2013 jsem se k této práci vrátil a ve spolupráci s Ondřejem Přibylem původní soubor rozšířil o sedm autorů.

Ruce se mohou oproti tváři jen málo „přetvařovat“. Vyjma prstenů, rukavic a délky rukávů mají jejich vlastníci k dispozici jen nepatrně možností k tomu, aby znepřehledňovali, kdo vlastně jsou. Asi už jen nehty, zvláště na ženské ruce, jsou prostorem pro možné úpravy.

Dnes, kdy je tak snadné manipulovat s vizuální podobou, v míře, která tu doposud nebyla, mohou ruce, jež nejsou u klientely plastických chirurgů v centru zájmu, o svém uživateli říci možná více, než by se na první pohled zdálo.

Kdybychom si představili, že by místo portrétů horních končetin, respektive jejich konců, bylo výslednou summou stejné množství hlav zachycených zepředu a zezadu, stačilo by pak jen jmenovat: víčka, rty, jazyk, obočí – a měli bychom tu možnosti „pohybu“ tváře. A to jsme ponechali stranou brýle, vousy, vlasy a líčení.

Ruka to má „těžší“, zvláště když zadáním bylo natáhnout prsty, položit ruce na stůl a dát rovnoměrně od sebe. Mnohdy jsem básníkům na ruce sahal, aby komposice byla naplněna.

Ruka se při určitém pohledu může jevit jako ryba vytažená z vody a položená stůl. Působí jako vše živé – samozřejmě, ale zároveň znepokojivě. Také trochu naze a bezbranně. Myslím tím ovšem ruku s nataženými prsty. Sevřena v pěst přestává být nahá.

Není pochyb o tom, že básně jsou psány rukama. Vlastně jen tou „šikovnější“ z dvojice. Když však autor píše přímo do stroje, tak báseň spoluvytváří i druhá kolegyně. Prsty, extenze myšlení, tedy buď svírají psací nástroj (lze i rýt), nebo se dotýkají klávesnice. U psacího stroje se jedná o údery, u computeru o dotyky. Je jasné, že báseň může vzniknout třeba v ústech, a její zápis je pak pro ruce jen záznamem, například z nahrané pásky (také lze diktovat najatým končetinám).

Básnit jiným způsobem, tj. uskutečňovat poezii třeba stříháním, lepením, řezáním, muchláním a uzlováním lze bez rukou také jen těžko. Jiří Kolář to již ukázal. I počítačová myš žije v dlani a je ovládána ukazovákem. Je tedy nepochybné, že básně za svůj život vděčí rukám.

Nikdy jsem nechtěl vytvořit nějaký „registr“ rukou básníků, protože o něco takového vůbec nejde. Když ale zemřel první z těch, jehož ruce jsou v souboru zahrnuty, jako by začalo být zřejmější, co čeká všechny ostatní a nás s nimi. To ovšem není nic překvapivého. „Jak bude po smrti“, žádné ruce nikdy zcela nezodpoví. V tom je také jistota.

 Viktor Karlík

 V souboru měly být zahrnuty i ruce Petra Kabeše (1941-2005), což bohužel nakonec nedovolila básníkova smrt.