Salony

Salon je dnes v rámci uměnovědného jazyka slovo téměř archaické. Odkazuje k době dávno minulé, převážně k malířským salonům 19. století, jejichž popis je obsažen v každé učebnici výtvarné výchovy. Fotografie v tomto ohledu malířství následovala a salony jsou dodnes její součástí. A opravdu, nyní je to záležitost staromódní.

Nebývalo tomu tak ale vždy. Především v padesátých letech 20. století a na počátku následující dekády plnily mezinárodní fotografické salony funkci jakési spojnice mezi oběma stranami železné opony. Byl to jeden z mála „komunikačních kanálů“ mezi východem a západem, který nechal komunistický režim fotografům otevřený.

K těm nejaktivnějším a nejúspěšnějším československým autorům, kteří salony obesílali, patřil Miloš Budík (*1935). Brněnský umělec, který se už jako velmi mladý stal součástí naší fotografie svými snímky v duchu takzvané poezie všedního dne. Ve svých dvaadvaceti letech (!) získal druhou cenu v soutěži Kodak World Competition a od této chvíle úspěšně obesílal nejrůznější světové soutěže. Jeho snímky, prodchnuté zájmem o člověka a jeho každodenní život a podané často v efektních světelných kompozicích, zaujaly poroty těch nejprestižnějších světových salonů dané doby. Kouzlo těchto fotografií myslím nevyprchalo. Naopak. Jako by se v dnešním těžko uchopitelném světě mnoho lidí vracelo k všednosti, ideálům humanismu a snad i k jakési „prosté“ kráse, kterou současné umění tak moc šetří.