Scars and Other Fragments

Výstava Scars and Other Fragments je právě taková. Intermediální umělec Ondřej Kubeš zde pracuje s fragmenty své intimní historie způsobem, který nesměřuje k úplnosti, ale k přesnému pojmenování toho, co zůstává trvale neuzavřené. Galerijní prostor se proměňuje v paměťovou instituci autora, založenou na nelineárním vrstvení stop, materiálů a gest.

Kubešův přístup je hluboce intimní, přesto nepůsobí výhradně introspektivně. Z drobných útržků dětství, dospívání a utváření queer identity komponuje situace, jež umožňují sdílenou rezonanci. V jeho pojetí se jednotlivé objekty stávají „malými dějinami“ – artefakty, které nepatří jen jednomu tělu, ale otevírají se širším zkušenostem formovaným tichými, často bolestivými procesy připomínání. Práce s pamětí je vtělena do materiálů, jejich struktury a způsobu zpracování.

Důležitou roli zde hraje fotografie a její materiální transformace. Soubor Laceration (2025) prezentuje autoportréty z různých období dospívání, ale i současnosti, přetiskovaných na drobné kusy kůže. Tento materiál nesoucí význam ochrany, zranitelnosti i paměťové stopy zde slouží jako nosič intimních obrazů, které jsou následně ručně obšívány. Výšivka přitom nepředstavuje dekorativní prvek ani čistě konstrukční úkon; je opakovaným gestem péče, jež nezakrývá zranitelnost, ale umožňuje s ní vědomě pracovat. Healing se stává metodou tvorby, nikoli pouze tematickou vrstvou. Samo rozhodnutí instalovat vzniklé objekty do hlubokých rámů či vitrín za sklo (jak tomu bylo u dřívějších projektů autora) je snahou z nich učinit hotový muzeální artefakt.

Kovová konstrukce symbolizující šatní skříň v instalaci zastupuje výrazný prvek, který funguje na pomezí selektivní přístupnosti. Textil v ní zavěšený nese stopy opotřebení, ale i tělesné blízkosti, zároveň však určuje co je očím odhaleno i skryto v útrobách.

Fotografie krajiny a drobných předmětů rozšiřují výstavu o další roviny paměti – o místa návratu, úniku a ztišení, stejně jako o zdánlivě marginální objekty, které v kontextu dospívání fungovaly jako tiché orientační body. Příroda, do níž se autor opakovaně vrací prezentuje prostředí, v němž hledal útočiště. Malé artefakty pak doplňují tuto mapu intimních míst, když nesou nádech nostalgie.

Performativita, která je zároveň pro Kubešovu tvorbu stěžejní, spočívá také v tom, jak jednotlivé prvky aktivuje ve vztahu k sobě navzájem. Minulost se zde neprezentuje jako uzavřený celek, ale jako materiál další práce. Videoprojekce Netting (2019–2025) zachycující vrabce v rychlém, rozostřeném pohybu tuto dynamiku zpřesňuje: obraz v sobě nese jak meditativní lehkost, která se může diváctvu jevit téměř uklidňující, tak i stopy napětí spojeného s autorovou vlastní zkušeností. Nejde tedy o jednoznačný symbol, ale o vizualizaci přechodu, momentu, kdy se vrstvy paměti krátce naruší a promění. Právě tato ambivalence umožňuje, aby výstava fungovala jako místo, kde lze vlastní zkušenost uvidět v nových souvislostech.

Anežka Januschka Kořínková