Ticho II.

Pro fotografa Dušana Šimánka ale i návrat k práci, která je pro něj klíčová. A konkrétně návrat do lidských obydlí, kde ustal onen nekonečný cyklus zahlazování známek působení času.

Na sklonku 70. let se Dušan Šimánek dostal do žižkovských domů, které z nařízení tehdejší moci měly ustoupit nové panelové výstavbě. Snímky, které v prázdných bytech pořídil, zpracovával a průběžně prezentoval celé následující desetiletí. Poslední (a pro Šimánka uspokojující) podobu přitom soubor získal až v roce 1993. Okolnosti jeho vzniku pochopitelně podněcovaly jistý společensko-kritický interpretační rámec, ať už v podobě „destruovaného českého každodenního světa“ (A. Fárová, 1980) nebo jako konstatování „důrazu na historicitu a paměť epochy“ (P. Vančát, 2011). Způsob, jakým Šimánek se světem a epochou nakládal, byl ovšem na hony vzdálený přístupu, jaký by volil klasický dokumentarista. V prostorech bytů vyhledával pouze jednotlivé stěny (či jejich výseky) a na barevný materiál přenášel vybledlé dekorativní výmalby spolu se „stíny“ po odstěhovaném mobiliáři. Potlačením třetího rozměru posiloval plošné vyznění obrazů a pokoušel se o jakousi dvojjedinost souboru jako svědectví o výše zmíněném, které ovšem ustupuje do pozadí, a jako svědeckou zodpovědností neovlivňovanou hru s obrazovou skladbou a jejím výtvarným vyzněním, která se naopak rozmáhá až k možné hranici nenarativní autonomie.

Ticho II patrně neprovází takové dobrodružství, jakým bylo objevování nových cest a zpřesňování vlastní vize u prvního souboru. V jednom ohledu však završuje Šimánkovo postupné potlačování oné sociokritické příměsi, od níž dříve nikdy nebylo možné úplně odhlédnout. U nových fotografií, pořízených v letech 2014 a 2018, není důležité, kde a za jakých okolností vznikly. Jsou vlastně pouze oněmi několika fotografiemi obyčejných stěn, u nichž barevné a texturální skladby zřetelně utvářejí základní rovinu komunikace s divákem. Šimánek v nich rozvíjí již dříve objevenou blízkost fotografie s možnostmi abstraktní malířské geometrie a senzuálního působení obrazových prvků.

Teprve v Tichu II dosáhl úplné anonymity. Nejenže chybějí konkrétní lidé, ony vystěhované žižkovské rodiny, ale také jejich kolektivní osud v rámci dějinných událostí. Pro Šimánka toto oproštění nemanifestuje apolitičnost, ale dovršení podmínek pro takový typ prožívání, kdy časoprostorové souřadnice ustupují před duševním komplexem vnímání, cítění a myšlení. Jestliže tato se v prvním Tichu definovala, nyní se stala východiskem.

Anonymitu nelze zaměnit za ticho, podobně jako ticho, jak nám svého času prozradil John Cage, neznamená nepřítomnost zvuku. Jako důležitější se jeví stav mysli, kdy nejsme „vyrušováni“. V tomto stavu podněty stimulují lidské prožívání na odlišné úrovni. Ticho II tak nejvíce těží z naší zažité zkušenosti s procesy degradace a rozpadu, s neudržitelností ideálního stavu a s přibýváním šrámů a usedáním prachu na vše, čím se v každodenním životě obklopujeme. Jeho autor (tak jako vždycky) chce zůstat blízko důvěrně známé zkušenosti, a inspirovat procesy lidského vnímání úlomky velmi všedního a rozšířeného, široce dostupného, ačkoliv tomu často nevěnujeme pozornost a vnímáme to pouze podprahově. Toto již není „sloh naší doby“, jak v roce 1980 psala Anna Fárová k prvnímu představení tehdejšího Ticha v souvislosti s takto zaměřeným výstavním cyklem v pražském Činoherním klubu, ale komunikace s mnohem hlubšími, archetypálními vrstvami vědomí o zákonitostech času, s jehož stopami se všednodenně setkáváme na místech, ve kterých a se kterými žijeme.

Jiří Ptáček