TICHO III.

 Také tentokrát se pohybuje na hranici abstraktního výtvarného vyjadřování, díky kterému se vzdaluje od konkrétních časoprostorových souřadnic, aby se dostal k vyjádření obecnějších idejí. 

První Ticho bylo pro Šimánka zlomové. Vznikalo na přelomu 70. a 80. let v prázdných bytech žižkovských domů s letitými, blednoucími výmalbami a lokálními stopami po lidech, kteří se odtud kvůli plánované asanaci krátce předtím odstěhovali. Zatímco dříve Šimánka zajímaly projevy všednodenního „slohu naší doby“, v těchto prázdných bytech si postupně uvědomil, že ho ze všeho nejvíce přitahuje časoprostor, který stojí mimo rušné dějiště života. Privátní charakter interiérů jako by mu umožňoval navázat intimnější vztah s místem. A jelikož fotografoval o víkendech, kdy se ztišila i Praha, mohl se lépe soustředit na vlastní smyslově-duchovní zkušenost a její adekvátní vizuální reprezentaci. Zásadní se pro něj stalo odpozorovat ideální světelné podmínky a odpoutat se od sociálního ukotvení souboru. Vydal se tak na cestu k abstrakci, o to náročnější, že fotografické médium trvá na svém přímém vztahu ke skutečnosti. Odpoutáním se od dokumentačních aspektů fotografie dospěl k obraznosti, kterou reálné předlohy sice nadále probublávaly, ale již zejména jako položka, která už sama o sobě obsahuje klid přicházející do míst, odkud se vytratí život. Namísto minulosti, jejíž stopy by fotografie mohla zdokumentovat, se Ticho soustředilo na přítomný okamžik, v němž je minulost kontemplována.   

Mohlo to být právě kvůli transformační zkušenosti s Tichem, proč se k němu Šimánek po více než třech desítkách let vrátil. Druhým Tichem (2014-2018), představeným v Ateliéru Josefa Sudka na podzim roku 2019, jako by první soubor doplnil o novou kapitolu. Už ani zdání Žižkova, který se v reflexích souboru neustále vracel do hry, žádná „naše doba“ a to ani v nejmenším. Pouze „nějaká místa“ a plochy „nějakých“, anonymních stěn. Několika výraznými, opět téměř abstraktními kompozicemi si v Tichu II. dovolil komunikovat výhradně smyslové kvality obrazu se zjevnými stopami uplynuvšího času. Byly to nenostalgické, avšak melancholické obrazy.

V pořadí třetí Ticho (2022-2024) má v sobě od každého předchůdce něco a zároveň přináší cosi nového. I když každý jiným způsobem, všechna tři se dotýkají fenoménu minulého času. První Ticho čas potlačuje, zatímco u druhého ho nechá z „ticha“ vystupovat jako neoddiskutovatelný, zpřítomnělý fakt. Nové Ticho se času přestalo bránit úplně. V náhrobcích nachází obdobu opuštěných bytů a čas tak opět humanizuje jako čas lidské existence, tudíž čas vymezený, a to včetně lhůty dané lidské paměti a jejich materiálním extenzím. Kromě chybění, které je projevem emocionální vazby k chybějícímu, nabízí nově finální horizont zmizení. Také tentokrát je však fotografování Šimánkovým způsobem, jak se s těmito danostmi duchovně vyrovnávat a jak po ně najít obraz, který už nelze pojmově uchopit, takže nám nezbývá než zkusit vcítit se do jeho abstraktní dimenze. Chtělo by se dodat, že se jedná o dimenzi „zrnění“. Přestože tento odkaz patrně pochopí už pouze ti, kteří si pamatují, jak vypadal chybějící signál u analogového televizního vysílání. A těch už není mnoho. 

Jiří Ptáček