“To se může jednou hodit…”

Výstava vychází z dlouhodobého fotografického souboru Everyday sculptures, v němž Julie Hrnčířová postupně zaznamenává syrovou poetiku nepravděpodobných situací, nedokonalostí a zdánlivých chyb, které vyvěrají z hlubin města. Mapováním téměř neznatelných kutilských zásahů a oprav v rámci veřejného prostoru reflektuje věčný konflikt mezi starým a novým – střetem tradice s všudypřítomnou globalizací, která se stala hlavním motorem naší společnosti. V souvislosti se svou prací autorka také zmiňuje slovo rewilding, což v překladu do češtiny znamená "znovu zdivočelý", či „opětovné uvedení do přírodního, divokého stavu“. Ve svých fotografiích odkrývá skrytou syrovost, chaos a krásu, kterou nám město a jeho zákoutí mohou nabídnout – anonymní gesta a stopy zanechané lidmi, které nikdy nepotkáme. Tyto jevy bychom mohli nazvat městskými readymades, které spojuje určitý patern, či způsob, jakým nezapadají do okolního kontextu. Tento klíč a jeho pravidelnost se pak v mysli autorky stávají souborem postupů, se kterými pročesává útroby městské krajiny a hledá tyto nedokonalosti podobně, jako když hledáme houby v lese nebo se probíráme hromadami oblečení v second handu – zprvu si přesně nejsme jistí, jak má cíl našeho hledání vypadat, ale podvědomě tušíme, čím se má od ostatních lišit. Poetická absurdita, neuchopitelnost a vytržení z kontextu zaznamenané ve fotografiích jsou také klíčem k instalaci v galerii. Julie Hrnčířová na tyto situace navazuje a nabourává i naše divácké očekávání. Snaží se nám alespoň částečně zprostředkovat onen pocit, když si všimneme, že něco do okolního kontextu nezapadá způsobem, který se stane hodným našeho zájmu. Tak jako se Julie v městské džungli stává stopařkou, můžeme se i my stát částečnými stopaři těchto situací, které jsou skrze objektovou instalaci zpřítomněny v prostoru galerie. Její fotografické instalace napodobují formy a prvky přítomné v městském prostoru – ručně vyrobené rámy, závěsné konstrukce a podstavce jsou recykláty vyřazených materiálů, které během svých procházek městem nachází na ulici. Díla se tak pomyslně stávají propustnými a nechávají skrze sebe prostoupit hmatatelnou část své původní materiality, která je přítomná ve fotografii. Autorka tak zhmotňuje samotný okamžik nalezení situace/readymadu v prostředí města. Hito Steyerl ve svém eseji Planetární spam – ústup z reprezentace popisuje situaci, kdy jsme my i naše planeta zahlceni obrazovým spamem, který zároveň ve formě dat vypouštíme do vesmíru. Tento vizuální šum je tak určitým otiskem naší doby, je temnou hmotou digitálního světa a v tom skutečném vytváří apatii vizuálního vnímání skutečnosti. Julie Hrnčířová k této situaci tvoří svou prací určitý protipohyb, když se tento obrazový planetární spam snaží filtrovat a nacházet v něm poetiku nedokonalostí. Právě ony ve formě zaznamenaných ready madů svou podstatou vystupují z našeho zažitého vizuálního stereotypu a o to víc jsou schopny výpovědi o naší přirozenosti.

-Julie Hrnčířová (*1992) studovala na fakultě umění a designu v Ústí nad Labem při Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně a na Ecole Nationale Supérieure de la Photographie v Arles ve Francii. Absolvovala několik stáží v Lipsku na Hochschule für Buchkunst und Grafik v ateliéru Tiny Bary nebo v Praze na Vysoké škole uměleckoprůmyslově v ateliéru Aleksandry Vajd a Hynka Alta. Její práce byly součástí festivalu Les Rencontres de la Photographie v Arles či kolektivní výstavy v galerii GapGap v Lipsku. Žije a pracuje v norském Oslu.