Území trestných hodů

Kurátor výstavy – Vjera Borozan

1 | hra začíná rozskokem ve středovém kruhu

basketbalový koš na stromě, na balkoně, na pláži, koš v potoce nebo mezi kupkami sena, koš jen pár metrů od propasti, koš kdekoliv a jakýkoliv… v Černé Hoře na ně narazíte na každém kroku. Z dotazníku, který jsem mailem rozeslala svým přátelům a poprosila je, aby touto cestou určili počet basketbalových košů ve svém blízkém okolí, vyplynulo, že zhruba na každých 200 až 300 metrů na území větších černohorských měst můžete narazit na koš, případně jakoukoliv jeho náhražku. Když vyjdeme z této zvláštní skutečnosti a odvodíme z ní počet košů na jednoho obyvatele, je to až neuvěřitelný výsledek…

Koše jsou velmi častým „doplňkem“ veřejného prostoru, vznikají bez stavebního povolení a ve zcela neuvěřitelných provedeních. Fantazie jejich tvůrců a podmínky, ve kterých vznikají, vytvářejí zvláštní kombinace a řady variací: sportovní – klasické, ghetto – řetězové modely, retro – ze sítěk na zeleninu, cool – zdobené unikáty… Kolem košů vznikají hřiště, která se v podstatě ilegálně infiltrují do okolí. Těmito „dočasnými autonomními zónami“ je pak prošpikován veřejný prostor.

2 | střídání

obsese určitým motivem spojená s jeho zkoumáním a kontemplací je zcela běžnou záležitostí v rámci fotografické praxe. U Duška Miljaniće tento průzkumný proces iniciovalo náhodné setkání. Atypické basketbalové hřiště na miniaturním oploceném ostrůvku v moři, s košem patinovaným mořskou solí, natolik zaujalo autora, že začal důkladně sledovat a hledat další koše ve svém nejbližším okolí. Výsledky byly překvapivé… Po stopách košů se autor a my s ním ocitáme v paralelním světě.

Duško Miljanić nejprve začal detailně zkoumat samotný motiv koše, jeho konstrukci, opotřebování, deformace, geometrii, desky, stojany, síťky, obroučky… Poté pokračoval komplexnější analýzou včetně průzkumu okolí a umístění košů v krajině. Srovnával koše severské – horské s těmi na jihu – plážovými.

Zjistil, že některé z nich generují podivné časoprostorové smyčky významů. Jeden z těch nejbizarnějších objevů je koš z vesničky Krnjice, umístěný v kamenném humnu, místě, které má pro Černohorce zvláštní význam. V této multifunkční kamenné stavbě v minulosti probíhaly kromě úprav (mlácení) pšenice, také porady místních stařešinů. Dnes bezpochyby perfektně poslouží jako miniaréna s lavičkou pro hráče nebo případné publikum.

3 | v oddechovém čase

na většině fotografií jsou koše prázdné, hřiště bez hráčů a diváků. Opuštěné v krajině působí jako objekt, znak, symptom… Přesto je přítomnost lidského faktoru intenzivní; vtiskla přece podobu košům i krajině, ve které se nacházejí. Fotografie v nás evokují všudypřítomné otisky autorů košů a hřišť. Příběh graduje a výsledkem je metafora hry jako takové. Hra, ve které autor hledá skrytou absurditu míst, ve kterých je možné umístit koše a hrát košíkovou; zkoumá hranice možného a nemožného, charakter míst a jejich obyvatel… Jako hráč boduje, hra pokračuje a my ji sledujeme…

možná to všechno tak trochu způsobuje i bilance týmu bývalé SFRJ? (1. místa na mistrovství Evropy: Barcelona 1973, Bělehrad 1975, Záhřeb 1989, Řím 1991; mistrovství světa: Lublaň 1970, Manila 1978, Buenos Aires 1990; olympiáda: Moskva 1980)

Vjera Borozan