Výstava bez názvu

Vernisáž: 14.2.2008

koncepce výstavy: Jan Kuděj, Helena Blašková

Levý roh, pravý roh, celek, zrcadlo, jehla, slída, ... tak zněly pracovní názvy některých fotografií, které Jan Kuděj zařadil do výstavy v AJS. Pracovní názvy vznikají většinou mechanicky jako komunikační kódy a často jsou jen banálním popisem dominantního vizuálního prvku. Při výsledné prezentaci se uvádějí zřídka, pouze pokud zapadají do koncepce, pokud jsou povýšené na symbolické jméno. Pod fotografiemi Jana Kuděje žádná jména nenajdeme, nespatříme ani popisky 'bez názvu', jež stejně jako možné oficiální názvy zůstávají řečí pátého elementu. A možná právě tato mlčenlivá a prázdná část autorovy výpovědi prozrazuje o jeho výstavě v AJS nejvíce.

Pokud bychom chtěli podat ucelený primární popis expozice, mohli bychom pokračovat a vyjmenovat pracovní názvy ostatních vystavených fotografií: deska, lžíce, židle, pavučina ... Řada názvů připomíná asociační linii podobnou intuitivnímu automatismu snových, imaginativních představ, ve kterých obecný pojem přestává být pouhým napodobením skutečnosti, ale stává se symbolem, znamením, které se vysvětluje samo, které má vnitřní smysl a ukazuje dál, než ke konkrétní věci. Jan Kuděj své fotografie ani výstavy nepojmenovává, ale k metodě své práce ochotně dodává: \'téma se v podstatě formuluje ve stejný čas jako se formují samotné fotografie. Ani jedno není vyjádřením druhého. Je to řetězec, který nemá začátek ani konec. Jednotlivé části se vzájemně testují, zda si sobě vzájemně odpovídají. Všechny možné interpretace snímku se tak mohou stát pravdivými i ve svém protikladu.\' Nejde si přesto nevšimnout, že jednotlivé obrazové složky, které se takto spojují, zůstávají v konečné prezentaci stále empiricky konkrétní, neproměňují se v abstrakce. Styl \'nezodpovědné\' tvorby tedy autor nakonec podřizuje rozumným závěrům jak praktické, tak teoretické povahy.

Svět pojmů, svět logicky kauzálních a vymezujících označení je světem statických objektů, který fotograf může fakticky popisovat a relativizovat. Svět symbolů je proměnlivým, tvůrčím a nikdy nehotovým světem subjektu, který se od skutečnosti odvrací k iluzornímu a absolutnímu. Mezi tak jasně vymezenými polaritami Kudějovy tvorby zůstává přesto nesnadné určit, zda autor fotografoval ten který objekt jako „pojem“ , nebo „symbol“. Zvláště fotky, které nejvíce napomáhají ke zmatení realit a významů, protože ještě navíc využívají vizuálních triků*, potvrzují autorovu tendenci zůstat autentický a důvěrný, ale zároveň velmi tradiční a klasický. A tak se jako nejvýraznější parametr autorovy tvůrčí strategie odkrývá snaha balancovat v neutrálu, na hranici subjektivního a objektivního. Kudějovi nejde o instinktivní hru ani o kontemplativní dokument, ale o nepřetržité fotografování možného přechodu, kdy se z pojmu stává symbol a naopak**, kdy se prostor interiéru prolamuje do exteriéru***, kdy se inverzně mění barevnost***, kdy se velikost mění na maličkost… Samotný proces focení a pravdivý přístup k sobě samému je stejně závazný jako výsledek, protože právě fotograf, vzhledem k společensky uznávané, a tím nenapadnutelné objektivitě fotografického média, balancuje na hranici \'prázdných a nic neříkajících\' obrazů a realit častěji, než kterýkoliv jiný tvůrce. A k tomu není třeba nic dodat.

* Např. snímek zrcadla a jehly, které jsou vyfoceny z takového úhlu, že ve výsledné zvětšenině vypadají jen jako neurčitý objekt jednou čtvercového, podruhé lineárního tvaru.
** Např. fotografie pavučiny, slídy.
*** Např. fotografie prázdné místnosti.