Vzpomínka na Javorník

V archivu fotografa a kameramana Ferdinanda Bučiny (1909 – 1994), jehož fotografickou část pozůstalosti opatruje Tomáš Rasl, najdeme nejvíce témat věnovaných vztahu člověka a přírody. Ať Bučina tvořil v různých politických režimech, v centrech i v zapadlých vsích, prodával své fotky do meziválečných periodik nebo fotil pro socialistické výpravné obrazové publikace, na většině fotografií tu lidé vytvářeli pevnou lidskou komunitu a intenzivně participovali s okolním živoucím světem.

Zatímco práce Bučinových vzorů a vrstevníků zaměřených na folklór a vlastivědu (Plicka, Martinček nebo Lukas) nacházíme na výstavách, Bučina má místo v regálech antikvariátů. Bučinův archiv totiž obsahuje tisice negativů a kontaktních printů, moře denikových záznamů, ale jen málo autorských zvětšenin. Bučina navíc za svého života individuálně vystavoval jedenkrát a poslední skupinové výstavy se zúčastnil v roce 1959. Jeho galerií byly desetitisíce metrů potištěných ploch papíru knih a časopisů. Například polské poválečné magazíny s Bučinovými obálkami běžně překonávaly milion výtisků a jeho kolorované fotografie doplňovaly mozaiku tehdejšího středoevropského vizuálního mainstreamu.

Vztah k přirodě a jejímu poznávání v Bučinovi upevňovalo od dětství skautské hnutí. Z pozdější doby se zachovala řada autorových deníků, které tento vztah bohatě ilustrují. U zápisu z prvního května 1933 najdeme fotografii dvojice králíčků schovaných mezi ňadry jeho budoucí ženy Aťky. 'Mladíčkové jsou asi 10-12 cm velcí - asi týden staří, nohy je ještě ani nenesou' píše Bučina. Méně sentimentální je deníkové motto, které vyjadřuje jeho celoživotní vztah k živému světu, i přesto že velkou část fotografií pochopitelně pořídil v zoologických zahradách nebo dávno ochočené kulturní krajině. 'Zvíře budiž ti bratrem a rostlina sestrou!' (stará indická moudrost), píše si Bučina v roce 1934.

Své stěžejní dílo vytvořil během druhé světové války pod Bílými Karpaty v horňácké obci Javorník. Přijel sem poprvé v roce 1937 za orchidejemi a kromě nich tu nalezl nevídanou komunitu protestantů, kteří se tu usídlili v sedmnáctém století.  Javorník a jeho okolí se pro Bučinu stalo za protektorátu oázou jiného časoprostoru.  Archeolog Zdeněk Smetánka rozeznává v jeho fotografiích nástroje, oděvy i zvyky staré několik staletí a tak nám snímky pořízené za druhé světové války ukazují obraz venkova, který bychom mohli vidět o několik set dříve. V deníku z let 1941/42 si Bučina poznamenal:“Žáby jsou jedovaté a pronásledují se. Děcko nesmí žábě ukázat zuby jinak by je spočítala a vypadaly by“. Část ze svých entografických zápisů autor upotřebil v textu knihy Lidé z Javorníka vydané v roce 1941,  druhá kniha fotografií připravená k tisku v roce 1942  pod názvem Vzpomínka na Javorník nevyšla. Nyní se stala jádrem naší výstavy.

Dnes můžeme v Bučinových fotografiích Javorníku nacházet krajinu a styl života, které nám v technologické společnosti chybí.  Přehledná společnost, kde práce, život a rituály byly prožívanou součástí malé komunity.  Javorník, to byla realita živoucí, krásné, lidmi opečovávané krajiny, kterou ve střední a západní Evropě zachováváme jen v národních parcích jako atrakci, neboť stávající způsob zemědělství a rychlost našeho pohybu v prostoru „normální“ krajinu dlouhodobě připravuje o život a o krásu. Naše velké hlavy na tenkém krčku mohou při sezení u počítače toužit po ideálu fyzické roboty a po kontaktu s voňavou zemí a hřejivém pohledu přátelské kozy. Tuhle touhu můžeme naplnit pohledem na fotografie Ferdinanda Bučiny, protože i jeho fotografické dílo je součástí ohromné technologické změny - přesunutí lidské práce a  prožitků ze světa přírody do světa technických obrazů a informací.

V koncepci výstavy jsem uplatnil dva principy. Jedna část je instalována do linie podle horizontu, který se pochopitelně na každé fotografii nachází jinde.  Zvýrazňuji tím aspekty země a nebe. Ty v užším měřítku představují  předpoklady rolnické kultury, přímo v místě setkání nebe a země se odehrávala většina lidské práce. V širším pojetí Země a Nebe vytvářejí základní podmínky všech mytologií. Navíc i samotný autor byl velmi pečlivým pozorovatelem dějů na zemi i v oblacích.

Druhý výstavní princip staví do kontrastu originální autorskou fotografii hospodáře, který sází magický proutek plodnosti se všemi ostatními vystavenými fotografiemi. Sázení proutku symbolizuje svazek se zemí, plodivou sílu, při - rozenost, ve smyslu rození. Symbolizuje také obraz předmoderní kultury, která se v Javorníku udržela tak dlouho, že se mohla prostřednictvím Ferdinanda Bučiny protnout s novým typem mytologie – s fotografií. Stvrzování kultu fyzickými rituály oslavujícími zdroj života v božství nahradilo potvrzování identity prostřednictvím obrazů nás samých a jejich nekonečně možná multiplikace a potřeba vytváření významů. Na výstavě se to snaží ilustrovat množství obálek časopisů či novodobé výstavní zvětšeniny autorova vnuka Tomáše Rasla.  A jeho děd Ferdinand Bučina, jako svorník předmoderního a moderního světa.

Jan Freiberg