Way out

Robinson Jeffers si téměř před sto lety na pobřeží Pacifiku postavil Dům na útesu a kamennou věž, nazývanou Jestřábí, kde žil se svou manželkou Unou a dvěma syny. Jeho básně a divadelní hry jsou stejně jako jeho život spojené s přírodou a její divokostí, jsou prodchnuté působením živlů, které přírodu ovládají. Vyprávějí o cestách osamoceného člověka, zmítaného vnitřní i vnější bouří, vzbouzejícího se přírodě a zároveň toužícího v ní ukotvit. Podobná propojenost mezi životem a tvorbou, snaha přiblížit se přírodě a souznít s ní jsou k nalezení i u Tomáše Hrůzy. Místo slov používá k zachycení atmosférických dějů vizuální prostředky – kromě fotografie, kterou vystudoval, i video se zvukem.

Příroda není jen krásná a zajímavá, ale i krutá a nepochopitelná. Dokáže nás obejmout velkou silou tak, že nejsme schopni dýchat, natožpak si najít způsob, jak ji zachytit. Tomáš Hrůza se o to pokouší z mnoha stran – jednu informaci nerozmělňuje (ačkoliv by se tak mohlo zdát), nýbrž ji naplňuje. Během cest do vzdálených koutů světa trpělivě čeká, co se bude dít, jako lovec na číhané. Jakmile se z ticha vynoří první blesk přicházející bouře, zmáčkne spoušť nebo začne natáčet. Při fotografování používá kinofilm, který lépe vyhovuje jeho způsobu práce; z cest si tak přiváží zlomek zážitků v několika fotografiích. Místo snahy o ucelené série vytváří samostatné fotografie a videa, které libovolně poskládá podle témat či koncepce výstav. Čas ani místo, kde fotografie vznikly, nejsou určující, důležité jsou zachycené okamžiky. Předobrazem, ke kterému se autor často vrací, je zachycení živlů – bouře, větru, deště; poznává přírodu při největší síle.

Výstava v Ateliéru Josefa Sudka však není přímo živelná. Část vystavených fotografií vznikla v Čechách, v Pošumaví, kde si Tomáš přestavuje dům. V tamějším kraji se narodil, vyrůstal v něm a stále se do něj po svých cestách po světě navrací. Raději než o domově mluví o “rodné hroudě”, vztahuje se tedy nejen k domu, ale k celé tamější krajině. Má k ní silný vztah, přesto mu v ní čas od času něco schází. Zřejmě právě divokost moře, neprostupnost pralesů, přítomnost šamanů, rozlehlost planin a bouřlivost hurikánů. Avšak to, co zažil v jiných zemích, je v ní nějak nastřádáno. Nedostavěný dům v Mířenicích stojí na kraji vesnice a je napůl pohlcován přírodou, místo lidí bydlí v domě ptáci a autor sám si musí stále hledat nové místo, kde by složil hlavu. Stává se tak jakýmsi „pošumavským šamanem“, stojícím na pomezí mezi přírodou a lidmi. Živly jsou uzavřené v malém prostoru, v naší klidné krajině, přesto o sobě dávají vědět – v náznacích, ale zřetelně. Mizí a objevují se, tak jako člověk na místech, která navštíví. Příroda se skrývá v mlze, v bouři nebo mezi čtyřmi stěnami v květináčích. Way out je cesta pryč z domova, cesta od sebe sama, ale i cesta zvenku zase zpátky, k sobě a hledání místa ve světě, doma i v přírodě.


Tereza Špinková