Z pozůstalosti

Kurátor výstavy – Pavel Vančát

Plocha znázorňuje prostor

Několik poznámek k výstavě z pozůstalosti J. S.

Ale z objevů, které umění učinilo průběhem věků, jen nepatrná část se uchová v knihách a uměleckých dílech.

Největší část odchází s dušemi, které svá vítězství dovedly aneb musily sníti mlčky.

Otokar Březina: Tajemné v umění

Bylo to někdy v roce 1957, Josef Sudek měl výstavu, velice hezkou výstavu v Praze. Já jsem si jednu z těch fotografií chtěl koupit. Tak jsem za ním zašel a on řekl: „Dobře, přijďte si ji vzít po skončení výstavy.“ Už za studentských dob jsem si kupoval drobnosti a dával jsem si je do pokoje, jen tak pro potěšení. Když jsem šel za Sudkem pro tu fotografii, jeho sestra mi ji dala krásně zabalenou a Sudek za ni nechtěl žádné peníze. Když jsem měl v roce 1968 výstavu, Sudek mě tam asi třikrát nebo čtyřikrát hledal. Když jsme se konečně setkali, zeptal se mě: „Co děláte? Čím se živíte?“ Řekl jsem: „Dělám reklamní grafiku.“ On řekl: „To není možné. Jak si uděláte čas na fotografování?“ Řekl jsem: „Po večerech a víkendech.“ Zvážněl a řekl: „To není možné. To je jako retrospektivní výstava.“ Byla to pro mě velká čest, protože z toho bylo zřejmé, že ty fotografie nevznikaly jen tak, že postřehl, že je nedělám lehce, že nejsou výsledkem chvilkového úsilí. Polichotilo mně to. A to byl počátek podivného vztahu. Protože z nás nemohli být přátelé. Bál jsem se ho a byl mnohem starší. Šokovalo ho, že toho o něm a jeho práci tolik vím. A dával jsem mu velice ošidné otázky. Říkával, „Na takové věci se ani neptej, nebo špatně skončíš.“

Jan Svoboda v rozhovoru s Libou Taylor. British Journal of Photography, 18. června 1982, str. 646–649.

Výstava z pozůstalosti Jana Svobody (1934-1990) v Sudkově ateliéru svádí po dlouhé době dohromady dvě z nejvlivnějších osobností české poválečné fotografie. (Již v roce 1983 sestavil Zdeněk Kirschner pro Galerii výtvarného umění v Roudnici nad Labem výstavu „Komparace I. Fotografie Josefa Sudka a Jana Svobody“). Tímto spojením se zde dostává do popředí řada styčných bodů obou výjimečných osobností.

Vliv Sudkova díla na Svobodovu tvorbu je nesporný a začíná již u volby námětů, téměř výhradně zaměřených na minimalizující zátiší. Sudkova fotografie ze Svobodovy pozůstalosti tak zajímavým způsobem naznačuje, kudy probíhaly siločáry vlivu. Svoboda však Sudkova zátiší, často inspirovaná kubismem, minimalizoval a soustředil se na samu možnost zobrazení, na pojetí prostoru a jeho (ne)možnost převedení do plochy a valérů. V tomto ohledu lze Svobodu považovat za „fenomenologa“ (světa i fotografie).

Jednou ze zásadních souvislostí lze u Sudka i Svobody v průběhu první poloviny šedesátých let najít v jejich paralelním hledání ideální adjustace. Sudek pro svou výstavu v síni Československého spisovatele v roce 1963 použil z podnětu arch. Otto Rothmayera pro dosažení maximální autonomie snímků tzv. „veteše“ (kombinace starých rámů a různorodých paspart) a „puřidla“ (pasparty ve sklech zalitých do olověných okrajů). Tyto tehdy téměř šokující adjustace, působící dekadentně formalistickým dojmem, přitom dokonale podtrhovaly elaborativní a fantaskní povahu Sudkova díla.

Svoboda se snažil naproti tomu vybudovat fotografický obraz podobným způsobem, jako se malba osvobodila od svého mimetického kánonu a nastoupila modernistickou cestu hledání elementárních zákonů plochy a skladby. Při snaze dosáhnout maximální autonomie fotografického obrazu se Svoboda dostal díky zásadním a osobitým formálním inovacím až na samu hranici možného. Jeho díla se technicky komplikovanými postupy naprosto zbavila principu multiplikovatelnosti a stala se (pro fotografii paradoxně) jedinečnými autorskými díly. Jejich solitérnost vyzdvihoval Svoboda v té době nezvykle velkými formáty, naprostou absencí rámu a použitím tvrdého podkladu s nosnou konstrukcí, odpoutávající díla od plochy zdi. Fotografie tak vědomě (zřejmě i pod vlivem přátel sochařů a malířů) povýšil na objekty, které autonomně komunikují s výstavním prostorem i světelnou atmosférou. Dle Svobodových vlastních slov tu nejen „plocha znázorňuje prostor“, ale paradoxně jej zároveň i zcela novým, obřadně majestátním způsobem vytváří.

Pavel Vančát