Zrcadlení

Ateliér Josefa Sudka dovršuje sérii tří výstav Jaroslava Rösslera (1902 - 1990), doplňujících představu o klasikově avantgardním odkazu. Úvod předloni obstaraly zvětšeniny nepředmětných záběrů pod názvem Rané abstrakce. Hutný loňský průřez Experimenty 50. - 70. let spolu s letošním Zrcadlením doceňuje ty výsledky umělcovy obrazotvornosti, které zpravidla nezveřejnily dosavadní monografie (nakladatelství Torst 2001 a Kant 2003). Nejen pojmenování jednotlivých částí triptychu, i samotný výběr snímků vychází z génia díla a ukazuje, co bylo umělci vlastní, čím se po léta zabýval a co zůstává ve značné části stále neznámé.

Smilovský rodák Jaroslav Rössler patří k nejdůležitějším postavám světové vizuální kultury. Rösslerovu první kreativní fázi docenil Karel Teige, když zjara roku 1923 v oslnění zvolal: 'Vždyť je to lepší než Man Ray!' Tehdy také Rösslera vybídl k členství v Uměleckém svazu Devětsil. Později ho soustavně ho publikoval v časopisech, sbornících a výstavních přehlídkách avantgardy. Raný Rössler vynikajícím způsobem reprezentoval její estetiku. Více než patnáct let se pohyboval mezi špičkovými internacionály. Vedle fotografování se věnoval i kreslení, kolážím, obrazovým básním a typografickým montážím.

Specifickou odpovědí Jaroslava Rösslera na novou věcnost se ve 20. letech staly surimprese. Vlastního objevu skleněné prizmatické předsádky k čočce aparátu, umožňující motivy násobit, pak využíval po zbytek života. Touto metodou rozšířil rejstřík nejrůznějších technologií, jimiž suverénně vládl.

Rösslerovské poválečné inovace jsou paralelou trendu, který byl vně železné opony nazýván subjektivní fotografií. Technologické procesy, na něž při tom docházelo, zahrnují v Rösslerově případě Sabatierův efekt, pigment a obrácení negativu v diapozitiv. Nadto na přechodu 50. a 60. let do různých aranžmá zátiší promítal další záběry. Odtud už je blízko k nyní vystavenému souboru Zrcadlení. Zúročuje bezprostřední, ale s kompoziční jistotou nahozené postřehy pražského chodce. Jaroslav Rössler brilantně zvládal podivuhodnou metodu stylizace prolínání odlesků periferních a nábřežních scenérií v hranolové předsádce objektivu, jíž fotogenicky kultivoval násobky přeludných odrazů reality. Jak je u Rösslera dobrým zvykem, ani zde forma nekončí u pouhé soběstačnosti, nýbrž je obsahově nosná. Transformace, jejíž pomocí je syžet pozvedán do sfér umění, nezastírá námět. Naopak, zrcadlení původní inspiraci připomíná. A netvoří-li fotograf zvláštní svět - svět sám pro sebe -, pak mu zřejmě záleží na vyvolání hodnot světa vezdejšího. Ale Rössler nezačíná být popisný ani zde. Fotogenicky kultivuje v průzračném prismatu průlin reálu s jeho přeludnými odlesky.

Celoživotní vizuální zkušeností nabitý umělec zvládal ještě i k stáru harmonizaci průmětů různoběžných scenérií s vzácnou brilancí, jíž poznovu dokazoval básnivou letoru. Namísto deskripce trofejí z toulek okraji Prahy a vltavskými nábřežími nabízí pokusy o mezilidské dorozumění: katalyzátorem naší účasti má být fotografův mentální vklad a nikoli sám pražský genius loci.