„Fotografie mě s*re. Kdybyste se mě ptali, tak vlastně nevím, proč to dělám, ale nemůžu si pomoct. Prostě fotit musím.“
Nocturnalia je výběr z aktuálního díla Michala Šeby. Fotografii vrací ke kořenům: do časů, kdy o ní její průkopníci hovořili jako o tužce přírody a kdy její kvalitou byla věrnost předloze. Do dob, kdy jí byli fotografové posedlí i frustrovaní zároveň.
Cílem jeho snímků není reflexe média nebo znejisťování vidění, ale něco velmi prostého, staromódního – přitom krásného – a tím je samotné zobrazení. Má to své důvody. Šeba prožíval dětství obklopen modernou. Vyrůstal v rodině sběratele a galeristy, tudíž mu abstraktní vyjadřování bylo samozřejmostí. O to větší bylo okouzlení, které ho počátkem
devadesátých let zachvátilo při návštěvě výstavy české krajinomalby 19. století. „Zajímal mě každičký detail. Zkoumal jsem obrazy z takové blízkosti, že to neustále spouštělo alarm,“ vybavuje si klíčový zážitek.
Právě posedlost detailem charakterizuje Šebův aktuální rukopis. Své velkoformátové výjevy skládá v počítači s řemeslnou precizností z mnoha desítek fotografií. Podobně
jako krajinář pracující na velkém plátně postupně zaplňuje prázdná místa. Vzniká tak obraz přehuštěný daty. Obraz, do něhož se divák může propadat hlouběji – jako do bažiny pokryté brčálovým žabincem, a stále nacházet další úrovně jemnosti zobrazeného, aniž by narazil na surový materiál pixelů, který skládá zvětšeninu. Šeba se vrací k počátkum fotografie, kdy precizní znalost řemesla byla nezbytnou podmínkou. Každá fotografie měla svůj vyhrazený čas, kdy ji bylo možné pořídit a kdy ještě nebyla instantním médiem.
Kromě klasického přístupu a řemeslné zdatnosti Šeba zapojuje také prvek náhody, často využívá nejrůznějších technologických glitchů, obrazů, tvořených chybami skeneru, programů, aparátů.
S náměty svých fotografií pracuje ryze intuitivně, promlouvají k němu samy. K motivům, které si vybírá, ho přitahuje – stejně jako romantické krajináře – nevysvětlitelná fascinace a příslib tajemství. Zachycuje je částečně za svitu Měsíce, kdy barvy získávají přízračný nádech: tajuplný, zlověstný i klidný zároveň.
Poslední představitel fotografického romantismu, Michal Šeba.
Filip Láb & Pavel Turek